Když mi bylo asi 25, byli jsme na roštejně a šla jsem si do kiosku koupit pivo. Paní, co tam prodávala (Olga Joklová st.) na mě svérázně vybafla, jestli mám občanku. Tak jsem se zarazila - ale potěšena, že vypadám tak mladě - jsem odvětila, že ano a začala jsem štrachat v batohu. Až poté jsem si všimla, jak se potutelně usmívá, že mě dostala. Tak jsem pokrčila rameny, poděkovala za pivo, usmály jsme se na sebe a jak jsem odcházela, tak paní, co stála předemnou a také si kupovala pivo (podotýkám, že jí mohlo být tak 55), uklízela si občanku do peněženky,  ve smíchu se ke mně naklonila a povídá mi, nic si z toho nedělejte, já jsem se nechala nachytat také Nikdy na tuto příhodu nezapomenu, až později jsem se doslechla více o příběhu Joklových a velká úcta oběma.

Olinko, byla jste statečná dívka a opravdová osobnost.

Myslím že se tam smála

Dorbný postřeh z rozloučení - při jedné skladbě se sebraly dvě malé holčičky a mezi lavicemi začaly tančit ..... pár očí se zvedlo k věži, jestli tam nesedí někde Olinka a nesměje se

Je to sice smutný, ale úžasný moment v naší uhádané, nenávistné společnosti. Ještě stále mezi námi žijí lidé, kterých si vážíme, kteří přes osobní potíže dělají něco pro ostatní. Děkuji agentuře IDNES za tento příspěvek.