"Bělorusko je překrásná země, Lukašenko se považuje za druhého po Bohu, Bělorusové nemají opozici a milují Čechy." Tak o zemi na severovýchod od nás mluví Jiří Karas, polistopadový politik KDU-ČSL, který žije v Třebíči. Má stále dost energie a nápadů.
Byl jste historicky prvním velvyslancem České republiky v Bělorusku, skončil jste před půl rokem. Jaké jsou v současnosti vaše plány?
Ke spolupráci s Běloruskem se vrátím v závěru tohoto roku, mám konkrétní nabídku spolupráce s českými a běloruskými podnikateli. Budu jim navzájem urovnávat cestu k jejich vzájemnému obchodu, dále se chystám pořádat výstavy běloruských umělců u nás, a to nejen v Třebíči, ale i v Brně a v Praze. Teď si opravuju byt v Třebíči, a kdybych to byl věděl, co mě čeká, nešel bych do toho. Od 1. ledna v tom jedu a stále nevidím na konec. Celá léta jsem se o nic nestaral, takže když jsem se vrátil na počátku tohoto roku domů, vrátil jsem se do bytu z roku 1981. Každý si umí představit, co to obnáší.
Čím je ekonomicky Bělorusko pro Českou republiku zajímavé?
Je tam neobsazený trh. Západní trhy jsou pro nás nutností, například Německo. Ale myslím, že od nás byla hloupost, že jsme východní trhy začátkem 90. let opustili. Hůř se tam dnes vracíme. V Bělorusku stále tu možnost máme. Bělorusové, pokud si můžou vybrat mezi německým a českým podnikatelem, vždycky raději sáhnou po Čechovi. Říkají: Vy máte mentalitu, která je nám bližší.
Jak to? Němci jsou spolehlivější.
Jsou tam i vzpomínky na minulost. Bělorusové říkají: S vámi Čechy můžeme mluvit rusky, vy nám rozumíte. I když mluvíte pomalu česky, rozumíme vám. Když chcete s Bělorusy dělat obchod, mnozí podnikatelé si myslí, že to zvládnou po internetu. Tak to neplatí ani omylem, pokud chcete obchodovat s Východem. Totéž platí o Latinské Americe. Tam musíte jet. Musíte se s těmi lidmi seznámit, vypít s nimi určité množství vodky, musíte se s nimi najíst, zasmát, poslechnout hudbu, bavit se. Pak s vámi jednají jinak. Němcům je tohle jedno, koukají na byznys, analyticky si přeberou fakta, jenže Bělorusové chtějí zachovat přátelské vlastnosti.
Co Bělorusy nejvíc zajímá v Česku po stránce možného obchodování?
Samozřejmě sklo, mají rádi pivo a žádané jsou strojírenské výrobky.
To je široký pojem. Jaké strojírenské výrobky?
Třeba obráběcí stroje, dopravní technika a vlastně i produkty chemického průmyslu. Je ošidné dívat se na ně jako na zaostalý národ. Mají velký potenciál inteligentních lidí. V Bělorusku se v rámci Sovětského svazu vyráběly špičkové výrobky, optika, ledničky, zemědělské stroje.
Jiří Karas (70)
|
Jsou vůbec nyní Bělorusové v nějakém odvětví konkurenceschopní?
Řada běloruských výrobků není konkurenceschopná. Potřebovali by západní technologie, dostanou-li je, rychle všechno doženou. Co mají výborné, to jsou potraviny. Ty předčí kvalitu výrobků na Západě. Mléko, máslo, sýry, jogurty, masné výrobky – klobásy. O jejich másle a mléku se mi zdá, tak je mají dobré, a hlavně nešizené. Rusové to vědí, jsou od nich ochotní koupit jakékoli množství.
Netajíte se plánem zřídit si vlastní galerii, kde chcete představovat běloruské umělce.
Trošku jsem původní plán poopravil. Díky pochopení třebíčského starosty Pavla Heřmana a ředitelky kulturního střediska Jaromíry Hanáčkové to vypadá tak, že příští rok budou asi čtyři výstavy v třebíčském zámku a možná výstava v Malovaném domě na Karlově náměstí. Ale samozřejmě je to pouze Třebíč. Už mám ale vyhlédnutý prostor v Brně, v obchodním středisku v Holandské ulici, kde běloruské umění zaujme.
Je běloruské umění ceněné?
Kupují je zvláště Rusové. V Evropě se líbí Italům, Francouzům a seveřanům. V České republice je ale zatím běloruský kumšt neznámý.
Bělorusko je u nás stále vnímáno jako problematická země, protože jejím hlavním představitelem je prezident samovládce Lukašenko…
Ano, v Bělorusku panuje autoritativní režim. Bez rozhodnutí prezidenta se tam nic nestane. On rozhoduje o všem. Vláda až po nejmenší obecní úřady, na to všechno si on prosazuje vlastní vliv. Ale dívat se na Bělorusko negativně je zavádějící. Lidé, kteří přijíždějí do Běloruska na základě představ, jež si udělali z našich sdělovacích prostředků, se domnívají, že přijdou a uvidí smutné lidi, špínu, nepořádek, policejní zvůli. To v žádném případě pravda není.
A jaká je podle vás realita?
Je to země přátelských, pohostinných lidí – podobně se to u nás vidí snad už jen na jižní Moravě. Bělorusové milují Českou republiku, až někdy nevím, čím jsme si to zasloužili. Je to země, kde je větší čistota než u nás. Nesrovnatelně. Hlavní město Minsk je přeplněno parky. Jsou jich tisíce hektarů, ošetřených do detailů. Každému, kdo o té zemi chce vědět víc, doporučuju, aby nečetl noviny, ale aby tam jel. Je tam nádherná příroda. V řekách najdete raky, pstruhy, v lesích vlky, medvědy, rysy, bobry. Lesy jsou plné hřibů, lesních plodů, co se přírody týče, je to ráj.
Zní to pohádkově. Že by žádná vada na kráse?
Bělorusko nemá moc historických památek, byly zničeny ve válkách. Bělorusové měli v minulosti smutný osud. Prakticky v každém století byli vyvražďováni na třetinu původního stavu. Ve 20. století dokonce dvakrát. Je zázrakem, že ještě existují.
S Lukašenkem jste se setkal?
Několikrát jsme se setkali, podali si ruku a prohodili několik formálních vět. Všiml jsem si, že realitu vnímá tak, že nahoře je Bůh, pak on, dlouho nic a pak zbytek světa. Lukašenko je ten, kdo chce odpovídat za všechno. Na jedné straně to má výhody, v zemi je nebývalý pořádek, ale dopad může být neblahý. Pověstná jsou jeho vystoupení v běloruské televizi. To je neuvěřitelná podívaná. Představte si, že přichází na jednání vlády, všichni mu vykají, on všem tyká. Postaví se do pozoru, odpovídají na jeho otázky a v přímém přenosu reagují na určité podněty.
Uveďte příklad.
Opravoval se jeden zámek. Ptá se ministra kultury: Jak to vypadá v Něsviži? Ministr odpovídá: Mělo to být opraveno v listopadu, ale bude to až příští rok. Lukašenko na to: Tak mě dobře poslouchej. Mělo to být v listopadu, bude to v listopadu. Podívá se do diáře: Čtrnáctého listopadu se přijedu podívat, zda je všechno v pořádku. Nebude-li, bude jiný ministr kultury. Takže, slyšíš mě dobře. Ne aby se to tam odbylo, chci, aby všechno bylo v nejvyšší kvalitě. Sedni si.
To musí být dost zábavné.
Lukašenko chodí do studia dobře připravený, má kolem sebe asi tým kvalitních poradců. Jeden den ho vidíte v televizi v přímém přenosu jako člověka, který třeba radí chirurgům, jak se mají chovat k pacientům v nemocnici. A mluví fundovaně. Druhý den je ve škole a říká, jak to má vypadat na gymnáziích. Třetí den ho najdete v kolchoze, tomu on rozumí, protože je bývalý předseda sovchozu. Poradí, jak a kdy mají sít. A čtvrtý den si nazuje brusle a vysvětluje reprezentantům v hokeji, jak mají sázet branky.
Jak tohle vnímají obyčejní lidé? Vždyť je to podobně úsměvná fraška, jako když Putin jezdí na koni nebo se potápí.
Víte, na Východě je jiná mentalita. To není tak, že by se lidé smáli. Třeba řeknou: To včera přehnal! Vzápětí ovšem dodají: Ale je to maladěc! Ten jim to dal! Víte, je tam stále úcta k vrchnosti.
Češi jsou liberální švejkovský národ, který si s autoritami hlavu moc neláme. Ti by takové chování neodpustili.
Bělorusové naopak autority ctí. Je zajímavý paradox, že zároveň milují Haška, čtou Švejka, kdeco se tam po něm jmenuje. Přitom Češi přestávají Haška číst, mladá generace Švejka nezná. Bělorusové sami ale Švejky nejsou. Patří k národům, které mají veliké historické zkušenosti. Nic jiného nechtějí, než aby byl mír. U nás je to strašné klišé, u nich je mír to hlavní, po čem touží.
To fakt nic jiného nechtějí?
Na otázku, co chcete, odpovědí: No co, já chci, abych měl ve sklepě brambory a zelí, víc nepotřebuju. Bělorusové mají za sebou umělé hladomory i vyvražďování. I ze strany Rusů. Ve dvacátých letech bolševici vystříleli veškerou inteligenci. Četl jsem třeba záznam, kde psali: Dnešní noc bylo zastřeleno dvacet básníků. Překročili jsme normu o osm, norma je dvanáct. Čili ve dvacátých letech minulého století byly v rámci sovětizace i takové normy. V krátkém časovém horizontu tam vyvraždili šest tisíc kněží.
Jak se v Bělorusku daří církvím?
Jsou tam dobře zakotveny a stále rostou. Sedmdesát let byly kostely zavřené. Nyní se prakticky každý týden otevírá nový chrám. V zemi je sedmdesát procent pravoslavných, pětadvacet procent katolíků. Zbytek jsou židé a podobně, možná desetina procenta se přihlásí k ateismu. Osobně jsem nepotkal člověka, který by nevěřil. Kostely tam praskají ve švech.
Kolik je v Bělorusku politických vězňů?
Podle opozice kolem deseti patnácti.
Cože? To je oficiální statistika?
Oficiální statistika neexistuje.
Co to je za lidi? Pídil jste se po jejich příbězích?
Samozřejmě, že ano. Je nutné ale přiznat, že tam opozice neexistuje, což není zdravý stav, podobně jako v organismu, kde chybí bílé krvinky.
Těch pár politických vězňů je umělé číslo, nebo reálné?
Je problém odlišit politické vězně od nepolitických. I pro mne to bývalo velice složité. Stal se například tento případ: Na znamení, že nesouhlasí s politikou, polila parta mládeže plot ruského velvyslanectví a zapálila ho. Je to politický protest? Nebo vandalství?
Dostali se do vězení?
Ano, skončili v base.
Jak vypadá běloruské vězení?
Podmínky jsou tam neuvěřitelně tvrdé. Byl jsem navštívit Čecha, který si odpykával trest ve volnějším režimu. Byl na pokoji s několika desítkami vězňů, koupat se mohl dvakrát týdně ve studené vodě, jeden záchod připadal na sto lidí. Ráno dostal čaj, suchý chleba, pak ho pustili do města a musel si hledat práci. Žil z toho, co si vydělal. Večer se musel vrátit. Věznice jsou asi takové, jaké byly u nás v 50. a 60. letech.
To neutekl?
Ale prosím vás, kam? Kam by utíkal? Na hranicích by ho zatkli. Co jinak by dělal? Mluví špatně rusky. Chvíli by se schovával v lese, ale pak by ho stejně chytli.
Jak přísné jsou tam tresty?
Jejich spravedlnost působí neúprosně. Milice mě upozornila, že chytli Čecha, který ukradl mobil. A já na to: Tak dobře, to je přestupek. Ale oni nesouhlasili: Mýlíte se. Je souzený, může za to dostat pět let natvrdo.
Co říká běloruská veřejnost na věznění lidí za jiný politický názor?
Naprostou většinu národa politika nezajímá. To, co my v Česku na Bělorusku zdůrazňujeme, je pro ně podružné. Většina v atmosféře strachu nežije. Mně osobně vadí, že si Bělorusko neustále bereme do úst, stále tuto zemi kritizujeme kvůli porušování občanských práv, přitom jiné země ani zdaleka takto nesledujeme, a to se tam dějí často horší věci.
Zřejmě je to sebeprezentací Běloruska navenek. A k porušování lidských práv tam dochází.
Ano, ale stejně tak se děje v řadě dalších zemí, kde je to šílené. A nám to jakoby nevadí. Důležitý je kšeft. Podívejme se na arabské země. Zkuste se tam pokřižovat a popraví vás. A my o tom nereferujeme. Křesťané jsou tam vyvražďováni každý den po desítkách i tisících. Sýrie – podporujeme povstalce, kteří podřezávají křesťany. A my mlčíme.
Možná není moudré halasně kritizovat takové režimy, kde hrozí teroristická odplata.
Je potřeba vyjadřovat se opatrně. Stejně se ale domnívám, že je chybou, když nemáme objektivní pohled směrem ven, do zahraničí. Právem žádáme po Bělorusku demokratické reformy, ale vízovou povinností a přísnými podmínkami ztěžujeme zájemcům, aby vyjeli k nám, třeba na rekreaci.
A není to i proto, že oni od nás požadují totéž?
Běloruské vízum kromě několika politiků dostane velice snadno každý Čech. Žádný problém nemají podnikatelé, myslivci ani turisté.
Co říkáte na peripetie ohledně jmenování českých velvyslanců?
Jmenování by mělo být v rukách prezidenta republiky, tedy Miloše Zemana, ale návrh dává ministr zahraničí. A velvyslance musí předem schválit vláda. K tomu, k čemu u nás došlo, dojít nemuselo. Zeman, Schwarzenberg a Nečas se měli domluvit, což se nestalo, a já si myslím, že je to veliká škoda pro Českou republiku.
Proč je to škoda?
Většinou je to tak, že kde velvyslanectví neřídí mimořádný a zplnomocněný velvyslanec, tak to hostící země pociťuje jako újmu a ponížení svého významu, což se projeví zejména při vzájemném obchodování. Především je to ale v rozporu s hlavní zásadou diplomacie, prosazovat národní zájmy v zahraničí.
