Anglický i sibiřský styl, Baťovy krychle. Borovina byla domovem dělníků

  • 12
První kolonie domků v třebíčské Borovině vznikla v 19. století pro zaměstnance kožedělné továrny. Postupně přibyla zástavba různých stylů, domy s anglickými cihelnými fasádami počínaje a paneláky pro zaměstnance dukovanské elektrárny konče. Stopu tu zanechal i Baťův architekt Vladimír Karfík.

Lokalita byla odjakživa úzce propojená s „borovinskou fabrikou“, jež ve 20. století chrlila boty a ponožky po milionech. Obuvnický podnik však v roce 2000 skončil, protože po pádu socialistických režimů se zhroutily i neefektivní trhy.

A přesto v Borovině nenajdete zmar, bezútěšné brownfieldy a sběrače kovů. Sídliště žije a může se i rozvíjet, zvlášť kdyby došlo na dostavbu pátého bloku Dukovan. Opuštěné tovární objekty mají potenciál proměnit se na další byty. Desítky jich tam už jsou. Kruh by se tak mohl optimisticky uzavřít.

Vše začalo borovinskou fabrikou

Příběh sídliště Borovina začíná v 19. století. Do té doby město Třebíč klokotalo kolem místního kláštera, zámku a v údolí řeky Jihlavy pod klášterem. Teď se mělo rozrůst do kopce směrem na Jihlavu.

Protože za kopcem se začalo dít to nejpodstatnější. Svůj úspěšný byznys v kožedělném průmyslu tam budovali bratři Budischowští. Fabrika potřebovala dělníky a ti zas bydlení. A tak vznikaly první kolonie domků.

„Do té doby byla Borovina lokalitou se čtyřmi mlýny na stařečském potoce. Na sklonku 19. století vyrostly částečně taky pro borovinskou továrnu první dělnické domky v prostoru mezi dnešní Sucheniovou ulicí, tedy silničním průtahem, a Kanciborkem,“ říká bývalý městský architekt Lubor Herzán.

První domky vznikly v anglickém stylu art and crafts

Prvním obytným souborem určeným přímo pro potřeby továrny byly dělnické domky u borovinského rybníka. Dodnes stojí. Ulice se příhodně jmenuje Koželužská. A tehdy vznikla také stará kolonka - na místě dnešních paneláků v ulici Spojenců. Sahala nahoře od kapličky z kopce až k bráně do fabriky.

„Byly to cihlové domky, jež vyrostly v letech 1905 až 1912. Vznikly ve stylu art and crafts, tedy umění a řemeslo. Šlo o módu, která k nám přišla z Anglie jako reakce na všeobjímající průmysl. Domky měly cihlové režné zdivo. Dodnes tam stojí původní pošta - právě v provedení ve stylu art and crafts,“ říká Herzán.

Na počátku 30. let 20. století krachující třebíčské impérium Budischowských kupuje zlínská firma Baťa. Zavádí v Třebíči velkovýrobu bot a ponožek. V areálu fabriky rostou pětipodlažní Karfíkovy průmyslové objekty.

Baťovy škatulky si lidé většinou přestavěli

„Karfík přenesl do Třebíče zlínský model, takzvané Baťovy škatulky. Domky pro dělníky, stavěné kolem roku 1935 jako provizorium na patnáct let. V různých stavebních úpravách stojí baráčky dodnes,“ připomíná Herzán.

Příběhy sídlišť

Jde o území mezi ulicemi Pražskou a Revoluční. V době výstavby působily domky dost bezútěšným dojmem, lidé si je však brzy zabydleli k obrazu svému. Dnes nejsou památkově chráněné jako ve Zlíně, prošly tedy různými méně či více zdařilými úpravami. V původní podobě už jich je pouze pár. Herzán upozorňuje, že majitelům, kteří přestavují, rozumí.

„Dnes jsou zkrátka jiné požadavky na zateplení i vnitřní dispozici. Tady je to opravdu hodně malé a často nepraktické. V době bytové nouze ale šlo o jisté řešení.“

Baťovský duch je fuč, říká herec Pecha. Vyrůstal tu

V jedné z Baťových škatulek vyrůstal známý brněnský herec Jiří Pecha, rodák z Třebíče, jehož rodiče pracovali v blízké továrně.

„Až když jsem se do Boroviny přijel podívat po letech, tak mi došlo, jak jsou vlastně domky malé. A byl jsem zklamaný, protože v původní podobě jich zůstalo hrozně málo. Všichni už to mají předělané. Duch baťovského Zlína, přenesený do Třebíče, je fuč,“ říká dnes dvaasedmdesátiletý herec.

Architekt Lubor Herzán připomíná, že Karfík byl československá meziválečná architektonická hvězda. „Studoval u Le Corbusiera a Franka Lloyda Wrighta. Baťa si ho prozíravě stáhl k sobě do Zlína. Třebíčský majetek Baťů jako pobočka Zlína tak dostal podobnou tvář.“

Baťovy škatulky měly regulativy. Například mezi nimi směly být jen živé ploty, pěstovat se mohly jen květiny a okrasná zelenina.

„Šlo o urbanistické zásady, které se celosvětově začaly uplatňovat až později. Třebíčáci to nějaký čas dodržovali, pak se to uvolnilo. Zlí jazykové ovšem říkají, že Baťa nechal tyto požadavky zpočátku diktovat proto, aby měl odbytiště pro zeleninu a ovoce ve svých prodejnách,“ připomenul Herzán.

Český a sovětský barák mají různě velká okna

V roce 1948 byly dokončeny dvojdomky severně od borovinského rybníka - jsou to dnešní ulice Fibichova, Vrchlického, Erbenova a další. V roce 1952 pak byly dokončeny Hájenky, malé domečky kousek od vstupu do závodu.

V 50. letech se začaly stavět bytové domy u kapličky na dnešním Dělnickém náměstí. Tam bylo možné spatřit nezvyklý socialistický úkaz ve stavařině. Dnes už ten celkový pohled není možné vidět, protože lokalita je zastavěná.

„Jeden z těch bytových domů byl postavený podle československého projektu, druhý podle sovětského projektu v duchu hesla - sovětská architektura, náš vzor. Šlo o typ domu obvykle stavěný na Sibiři. S opravdu malými okny, protože na Sibiři je velký mráz. Kdežto ten podle domácího projektu měl okna normální,“ vysvětluje bývalý městský architekt.

Pak nastala doba sídliště v části Za Rybníkem - tuctové paneláky, kam se nastěhovalo mnoho „Dukovanských“.

Herzán ještě vypíchl trojici věžáků naproti vchodu do fabriky. Původně je ve Stavoprojektu naprojektovali jako ubytovnu pracovníků továrny.

„Za socialismu se postupovalo nesystematicky. Kde byl prostor pro pojezd jeřábu, tam se plácnul panelák. Tady ale vidíme určitou myšlenkovou propracovanost záměru. Ty tři výškové domy jsou dole propojené občanskou vybaveností, obchody. Je to zdařilé.“

Kulturní dům jako antický chrám s drahami vesmírných těles

Závodní klub pracujících borovinské továrny byl kulturák nedaleko kapličky na Dělnickém náměstí, měl přímou návaznost na život lidí nejen ze sídliště Borovina. Dnes je uvnitř prodejna nábytku. V roce 1962 to ale byl moderní stánek kultury, který projektoval otec Lubora Herzána.

A dělo se tam toho až do revoluce spousta. Divadla, taneční čaje, vystoupení amatérských kapel, jeden z prvních ročníků Porty.

„Hrávali jsme tam ochotnické divadlo. Kulturák u kapličky byl nový, pěkný. Nastudovali jsme tam čtyři nebo pět kusů, vzpomenu si například na Sluhu dvou pánů,“ připomenul své herecké začátky Jiří Pecha.

Otec Lubora Herzána kulturák architektonicky pojal jako moderní přepis antického chrámu. Tomu taky odpovídá velkorysý vstup. „Tehdy byl v kurzu socialistický realismus, hlavně kosmonautika. Táta to v interiéru uchopil značně po svém,“ říká Herzán.

Uvnitř připomínal Gagarina a další průkopníky dobývání vesmíru tmavomodrý strop. Rakety byste na něm hledali marně. Jen bílé čáry zobrazovaly dráhy vesmírných těles. Herzán mladší si cení i novátorského osvětlení sálu, lustr svítil nahoru, nasvěcoval prostor nepřímo. Zajímavý byl taky sál pro loutkové divadlo.

Je tu zlatě. Jen s nakupováním je to o poznání horší

A jak se v Borovině - ať už staré s ulicemi domků, či nové s paneláky - bydlí?

Ivana Řídká už je v důchodu. Řadu let žije v paneláku v ulici Spojenců a je spokojená. Byť vidí „mouchy“, přesto na svou čtvrť nedá dopustit.

„Aspoň že ten Penny Market nám tu postavili, jinak je to s nakupováním dost tristní. To musíme jezdit na druhý konec města. A pak ještě, když v létě ožije koncerty areál bývalé borovinské fabriky, tak to máme skoro do rána, jako kdybychom si pouštěli muziku v obýváku. A taky nám tu radnice kácí víc stromů, než nám připadá rozumné. Ale jinak, jinak je tu zlatě. Mám to tu opravdu ráda.“