Zatímco pětisetstránkové Osvobození Žďárska vyšlo už loni v říjnu, kniha Mnoho sirotků a vdov, pojednávající o masakru ve Velkém Meziříčí, je novinkou k 70. výročí tragických událostí.
„Chtěl jsem dát tvář a pojmenovat každého člověka, který ve válce zahynul nebo přišel k úhoně na zdraví či majetku,“ říká 34letý badatel Ondřej Červený, který pracuje ve státní sféře a vytrvale odmítá označení historik.
K válečným tématům se dostal už jako kluk, nejdřív hltal československé letce. „Četl jsem například Fajtlovy memoáry. Zaujala mě letecká válka nad Německem, boje v Pacifiku, pak mě začala zajímat válka ve Vietnamu, dokonce jsem začal sbírat militárie,“ líčí Červený. Jeho zájem šel tak daleko, že si dopisoval s americkými veterány z Vietnamu.
K ryze regionálním tématům ho dostala až práce v okresních novinách. „Když jsem psal o výročí války, kontaktoval jsem Jaromíra Kotíka,“ vzpomíná na setkání s kronikářem a archivářem z Velké Bíteše.
Právě na jeho knihu o květnových událostech pak navázal. Zbavil ji nánosů doby a doplnil a rozšířil o všechno, co sám zjistil. Protože už se nemusel ohlížet na režim, rozvíjel dosud heslovité věci nebo ty, které byly totalitnímu režimu nepohodlné.
Hlavně však strávil dlouhé hodiny v badatelnách. „Šel jsem do archivů v okrese, prošel jsem školní a obecní kroniky, četnické stanice, ohledací listy a podobně,“ popisuje mravenčí práci.
Povídal si s přímými účastníky bojů
Vynechat nemohl pochopitelně ani důležité archivy v Praze i Brně, často si kvůli tomu bral dovolenou. Ale někdy mu „piplačka“ v archivu přinesla nečekané zážitky. „Úplnou náhodou se mi do rukou dostaly i krycí doklady Karla Čurdy na jméno Karl Jerhot z roku 1944,“ připomíná rozporuplnou postavu exilového vojáka, který je považovaný za hlavního zrádce atentátníků na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Druhým zdrojem byli pro Červeného lidé, kteří válečné boje zažili na vlastní kůži. Těch však s každým dalším výročím konce 2. světové války rapidně ubývá. „Mluvil jsem s několika pamětníky, kteří zažili třeba nálet ve Velkém Meziříčí nebo Křižanově. Vyloženě přímých účastníků válečných akcí jsem zastihl málo,“ lituje.
Nezapomenutelné bylo především setkání s plukovníkem Janem Velíkem ze Svratky. „Je jedním z posledních žijících přímých účastníků bojů, který byl na našem území vysazen,“ líčí badatel. A dodnes si připomíná, jaký stisk ruky měl i po devadesátce Vincenc Koutník z Bystřice nad Pernštejnem, který aktivně působil ve druhém i třetím odboji.
Díky Červenému se vrátily na světlo i některé, dosud nepublikované fotografie. „Ne všechny se do knih vešly. A některé ztratily bez místního a časového určení svoji hodnotu, protože nejsou popsané. To je nešvar, který v minulosti byl při sestavování některých archivních fondů,“ poukazuje.
Teď ho zajímá partyzánská skupina Jermak
Během deseti let narazil i na šťastné příběhy. „Někteří se zachránili z koncentračního tábora, utekli zázrakem z vězení nebo vydrželi zapírat u výslechu. Válka přinesla i spoustu pozitivních příběhů,“ zdůrazňuje.
Skousnout však musel hlavně tragické osudy. „Až na pár výjimek jsem to snášel docela dobře, tolik jsem to neprožíval. Přemýšlel jsem však, jak bych asi reagoval sám. Nebyla legrace být na výslechu u gestapa nebo být konfrontován s německou jednotkou na ústupu, to nebyly dobré situace. Proto nesnižuju lidi, kteří se dnešním pohledem mohou jevit tak, že si šli na poslední chvíli vystřelit.“
Jejich postoj dokáže pochopit i kvůli tomu, jaké museli Čechoslováci po Mnichovu a německé okupaci zažít ponížení. „Když viděli příležitost, chopili ji za pačesy,“ glosuje. „Nátura lidí byla tehdy jiná, byli více solidární. Nevím, kolik lidí by bylo ochotno nasadit život dneska, nejsme připraveni na strádání, už jen kdyby přestala téci voda a vypnula elektřina,“ dodává.
Svoje bádání zdaleka nekončí. „Chci se zaměřit na partyzánskou skupinou Jermak, která operovala od Olomoucka až po Žďársko,“ prozradil svoje další plány.
