„Nejdřív jsem začal ty stavby fotit z legrace. Jsem sběratel a baví mě si rozšiřovat album. Pak mě napadlo, že je to originální doklad jedné éry. I když se mi tahle architektura nelíbí, měli bychom se jí zbavovat?“ říká Kochan.
Tehdy se podle něj nosila fialová saka, křiklavé šusťákové soupravy s geometrickými tvary a stavěly se kýčovité domy.
„Přemýšlejme, jestli nás tahle architektura oslovuje i dnes, kdy už ztrácí lesk a barvy. Má nějaké kvality?“ ptá se třicetiletý archeolog, který rozrůstající se kolekci snímků zveřejňuje na Facebooku. Fotografie chce představit i na výstavě.
Kochan míní, že by bylo přínosné aktivovat hnutí, které by pomáhalo architekturu z 90. let hodnotit a případně chránit pro budoucnost. „Podobným projektem je platforma ‚Respekt, madam‘ usilující o ochranu architektury manželů Machoninových, kteří v Jihlavě postavili v šedesátých letech kulturní dům DKO,“ zmínil Kochan.
Ačkoli se Kochan věnuje dokumentaci „devadesátkových“ staveb v Jihlavě, podobnou architekturu lze podle něj najít kdekoli v Česku.
„Osobně si myslím, že pokud bude někdy tato architektura památkově chráněná, tak ne kvůli svým kvalitám, ale jako svědectví doby. Možná další generace hipsterů, která ty časy nezažila, objeví kouzlo ‚devadesátkové‘ postmoderny, stejně jako objevila křiklavé šusťákové soupravy na dně tátova šatníku,“ uvažuje Kochan.
Architekti vyjeli do světa a snažili se rychle dohnat Západ
Budovy z let těsně po sametové revoluci podle něj svědčí o uvolnění hranic států i zábran v architektuře po roce 1989.
„Architekti tehdy vyjeli do světa, viděli, co se kde staví, snažili se dohnat Západ. Jejich tvorba najednou mohla být svobodná, všechno bylo dovoleno. Chtěli experimentovat, proto jejich stavby působí, jako by tam autoři chtěli nacpat všechny nápady, které měli. Kombinovali prvky z různých slohů a umisťovali je tam někdy až jakoby naschvál a s jistým vtipem,“ popsal Kochan.
Jeho slova víceméně potvrzuje Jaroslav Huňáček, jihlavský architekt s výraznou tvorbou i v devadesátých letech.
Jedním z jeho typických prvků v tehdejším období tvorby bylo použití antického sloupu. Takový sloup je dodnes i v sídle Huňáčkovy firmy Fortis v jihlavské Husově ulici, další je v západní části jihlavského pivovaru či v budově Manažerské akademie u zimního stadionu.
„Jeden z důvodů byl, aby to dráždilo, a to funguje. Ano, některé věci bych dnes už řešil materiálově, proporčně či barevně jinak, jiné bych z dnešního pohledu naopak ještě více zveličil, ještě více tam přidal plyn,“ tvrdí jihlavský architekt.
Po roce 1989 byla podle něj snaha využít stavební materiály do té doby nedostupné. „To někdy vedlo k tomu, že stavby vypadaly jak vypadaly. Další faktor byla ambice investora i tvůrce nějak na sebe na trhu upozornit, někdy i za cenu kýče. Některé realizace z té doby, včetně mých vlastních, jsou i pro mě úsměvné. Dnes už myslíme jinak,“ dodal Jaroslav Huňáček.
