Žádné kudrlinky, ani rudý plyš a pozlacená sádra. Nebo lví hlavy všude v pokoji, kam se podíváte - třeba u nohou židlí, sedaček, na skříních, posteli či nočním stolku. „Takové pokoje tyranizují chudáky jejich majitele,“ mínil jeden z představitelů vídeňské moderny, architekt Adolf Loos.
On i další příznivci nového architektonického směru vsadili okolo roku 1900 na jednoduchost, a tak provokovali milovníky historismu - staveb podle starých stylů, které vyrůstaly hlavně na vídeňském bulváru Ringstrasse. Parlament s prvky starověké antické architektury, neogotická radnice nebo univerzita ve stylu renesance...
Že by Vídeň usnula jako v pohádce o Šípkové Růžence? „Vy mluvíte o spánku? Ne, Vídeň chrápe,“ nebral si servítky v debatách na toto téma spisovatel a dramatik Hermann Bahr. O rakouském hlavním městě takto hovořil po svém návratu z Paříže v roce 1892.
Moderna nakonec slavila i velké úspěchy, jak dokazuje aktuální výstava v muzeu nábytku Hofmobiliendepot, které je jedno z největších svého druhu na světě.
Duše tapetáře by musela propadat myšlenkám na sebevraždu
Mezi osobnosti moderny patřil také brtnický rodák, architekt Josef Hoffmann. I on se postaral o nejeden projekt, ze kterého byla staromódní Vídeň v šoku. Příkladem byl kabaret Fledermaus (v překladu Netopýr).
Při zařizování „lokálu“ v roce 1907 spolupracoval Hoffmann třeba i s malíři Gustavem Klimtem a Oskarem Kokoschkou. A výsledkem byla na tu dobu senzace. „Je to opravdu provokativní záležitost,“ hodnotil prostory a jejich vybavení tehdejší publicista Ludwig Hevesi.
Kde lze vidět díla architekta Josefa Hoffmanna
|
Návštěvníci nejprve vstupovali do baru. „To je místnost, jakou jsem dosud nikdy neviděl. Její vybavení je jako pohár přetékající dekorativní fantazií. Duše tapetáře by zde musela propadat myšlenkám na sebevraždu. Zdi i bar samotný jsou odspodu až nahoru pokryté mozaikou, jakou jste ještě neviděli,“ líčil nadšeně Hevesi, který se v monarchii řadil rovněž k předním kritikům umění.
„Příšerný skandál,“ psal o slavnostním otevření kabaretu kunsthistorik Egon Friedell.
Z Fledermausu by asi i v dnešní době byla velká turistická atrakce. Jenže kabaret neměl dobrý osud. Už po šesti letech musel zavřít, pak byl vícekrát přestavěn a původní zařízení se až na výjimky ztratilo.
Co však existuje, jsou židle navržené pro tuto kulturní scénu Josefem Hoffmannem. Vyrobené byly firmou J. & J. Kohn z ohýbaného dřeva. Opěrátko mají do půlkruhu a výztuhu jednotlivých kusů dřeva tvoří dřevěné koule. Ty navíc přinášely i barevný kontrast. Černě nalakované židle byly doplněné bílými kuličkami a naopak bílé černými.
Kohnové pak tyto židle dělali sériově. Nabízeli je rovněž společně s kulatým stolem a kanapem.
Miliardář by použil mramor, tady stačila bílá omítka
Na rozdíl od pestrobarevného vykachlíkovaného baru byl kabaretní sál laděný do černo-bílé barvy. Měl galerii s osmi lóžemi.
„Jedná se o divadélko pro 300 diváků, intimní jako divadlo v paláci nějakého miliardáře. Ale zatímco ten by ho vyvedl v bílém mramoru, tady je použitá jen bílá omítka,“ upozornil Ludwig Hevesi. Vyzdvihl také elegantní osvětlení a pohodlné sedačky.
A ještě chvíli zůstaňme v roce 1907. Tehdy se otevíraly i nové prostory dvorních a státních tiskáren Hof- und Staatsdruckerei v ulici Seilerstätte. Vybavené byly nábytkem, jenž navrhoval Hoffmann.
„Ve Vídni není nic podobného. Přitom je to to nejjednodušší, co si člověk může pomyslet,“ komentoval Hevesi zařízení prodejny tiskovin včetně těch uměleckých. Dům považoval za záležitost, která stojí za zhlédnutí - v místech, kam lidé do té doby obvykle nechodívali.
Nábytek pro tiskárny je na výstavě k vidění. Stejně tak tam návštěvníci spatří i polohovací křeslo, takzvanou Sitzmaschine.
Josef Hoffmann ji původně vytvořil pro sanatorium Westend v Purkersdorfu u Vídně. Od roku 1906 se ale křeslo dostalo také do sériové výroby ohýbaného nábytku firmy J. & J. Kohn. Mělo i samostatné textilní polštáře.
Výrobce Hoffmannova nábytku razil heslo „stále vzhůru“
Kohnovi byli jednou z významných nábytkářských firem, s nimiž Hoffman často spolupracoval. Továrny měli ve Vsetíně a postupně také v Jičíně, Krakově, Těšíně, Radomsku a Holešově. Okolo roku 1900 dával tento podnik se sídlem ve Vídni práci zhruba šesti tisícovkám zaměstnanců. Byla to velká konkurence pro slavné Thonety.
Firemní motto Kohnových znělo „Semper Sursum“ neboli stále vzhůru. Prodejní filiálky měli třeba i v Antverpách, Berlíně, Londýně, Moskvě, New Yorku nebo Paříži.
Celosvětově aktivní byla také firma Bernharda Ludwiga. I ta dělala nábytek podle některých Hoffmannových návrhů. Její pobočky sídlily například v Terstu, Bukurešti, Káhiře či Alexandrii. Vedle jednoduchého nábytku v sériích dělala rovněž top věci pro interiéry zámků a rezidencí.
Žádným „nýmandem“ nebyla ani společnost Portois & Fix. Exportovala kupříkladu do Káhiry nebo Bombaje. Vybavovala také luxusní lodě.
Výstava ve vídeňském muzeu nábytku není zdaleka jen o Hoffmannovi, ale i o jiných osobnostech architektury z přelomu 19. a 20. století ve Vídni. Řadí se mezi ně Adolf Loos. V mládí studoval v Jihlavě na gymnáziu – stejně jako Hoffmann.
