„Sám sebe nazývám spíše výletníkem,“ říká mladý muž, jenž má na kontě například i cestu na starém bicyklu Favorit ze své domovské vsi až na španělský mys Finisterre, takzvaný konec světa. O svých zážitcích, které při putování cizinou nasbíral, vypráví na přednáškách, s nimiž nyní brázdí Vysočinu.
Některé historky ale legrační rozhodně nejsou.
„Například v Srbsku, kterým jsem loni projížděl během své cesty přes Balkán na Kavkaz a zpět, mi do auta uhodil blesk přes kolo, co jsem měl na střeše. Byl už večer, zrovna jsem se chystal ke spánku. Rána to byla pořádná,“ popisuje Mráz.
Auto zůstalo nepojízdné; jak se později ukázalo, mělo poškozenou řídící jednotku. Kvůli jazykové bariéře nebylo řešení úplně snadné - do nejbližší vsi běžel s obrázkem blesku a auta s bicyklem na střeše.
„Nejenže mi místní auto odtáhli, ale ještě mě u sebe nechali přespat - uvolnili mi pokojíček své dcery. Ve vesnici nešla kvůli bouřce elektrika, tak jsme večer seděli při svíčkách, sešlo se asi patnáct lidí. Ačkoliv jsme si nerozuměli, pomocí posunků jsme našli společnou řeč. Ráno mě ještě odtáhli do autoservisu, kde mi auto opravili. Jsem s nimi i nadále v kontaktu, přáli jsme si třeba teď k Vánocům,“ popisuje muž.
3 300 kilometrů na starém favoritu, které sestavil soused
Na cesty vyráží často sám. Parťák mu přes den, kdy díky novým vjemům a zážitkům není místo na dlouhé přemýšlení, nechybí. Večer je to podle jeho slov někdy horší.
„V dnešní době to ale zas takový problém není, člověk má možnost pustit si na mobilu třeba film nebo se zkontaktovat přes internet se svými blízkými,“ konstatuje. Na cestách se přemisťuje obvykle autem a v zajímavých lokalitách potom podniká pěší túry nebo výjezdy na kole.
Ostatně cyklistika je jeho velkou vášní, což dokládá také nejnáročnější cesta, kterou Jan Mráz dosud podnikl. V roce 2018 se totiž vypravil z Velkého Beranova až do španělského Santiaga de Compostela a odtud ještě na mys Finisterre, takzvaný konec světa. Na kole. Ovšem ne na ledajakém - vyjel si totiž na starém favoritovi.
„Je to kolo, které mám od svých asi sedmnácti let, kdy mi ho sestavil soused z různých součástek, které měl zrovna k dispozici. Musím říct, že mi vždy vyhovovalo, neměl jsem do té doby potřebu kupovat si jiné. Takže to, že pojedu právě na favoritu, byla jasná volba,“ říká cestovatel, který si 3 300 kilometrů dlouhou cestou splnil svůj sen dojet na kole z domu až k moři.
Při svém putování, jež mu zabralo až na konec světa celkem třiatřicet dní, si párkrát sáhl na dno. Únava jej sice netrápila - je zvyklý sportovat, ale pár krizí zažil.
Nejhorší jsou první dny, kdy člověk opustí svůj prasečí luxus
„Vezl jsem si jednu náhradní pneumatiku, ovšem když jsem ji chtěl měnit, protože ta původní už byla docela sjetá, zjistil jsem, že mám špatnou - koupil jsem jiný rozměr. Bylo to zhruba v půli cesty, bál jsem se, že už to kola nevydrží. Vzteky jsem ji chtěl někde odhodit, ale nakonec se mnou dojela až domů a tam jsem ji ještě za stovku prodal,“ líčí již se smíchem cestovatel.
Problematický podle něj obecně bývá první týden putování. „Člověk si musí zvyknout na fakt, že opustil domov a svůj, jak já říkám, prasečí luxus - vodu, ledničku plnou jídla, sprchu,“ dodává Mráz.
Při cykloputování do Španělska spal kromě tří nocí, kdy využil hostel a ubytovnu, venku. Buď pod širým nebem v přírodě, nebo za deště klidně i pod mostem. Stan s sebou neměl, vystačil si s igelitovou plachtou za čtyřicet korun.
„Žádné zbytečnosti jsem nevezl. A vše, co jsem měl sbaleno, bylo i využito. Zapomněl jsem si jen kartáček na zuby, který jsem ale koupil hned v jižních Čechách,“ říká.
Bez lepení to nešlo, během cesty do Španělska píchl osmkrát
Ostatně příliš vyskakovat si s množstvím věcí stejně nemohl. Jen favorit samotný totiž váží čtrnáct kilo. Další vybavení mělo kolem deseti kilogramů, plus nechyběly vždy čtyři litry vody. Nezbytností bylo základní nářadí a výbava na lepení pneumatik, která své uplatnění rozhodně našla.
„Celkově jsem píchnul osmkrát. Vždy bylo třeba vybalit věci z bagáže, sundat kolo, vše zalepit, kolo zas nasadit, zabalit věci. Byla to docela anabáze,“ vzpomíná Jan Mráz.
Jelikož favorit není zrovna bicykl určený pro jízdu v terénu, vybíral cyklista cestu tak, aby vedla hlavně po silnicích či zpevněných stezkách. Proto také nekopíroval trasu takzvané Svatojakubské cesty, držel se jí jen občas, případně ji křížil.
A pocity v cíli? „Když jsem se ocitl u Atlantiku, bylo to nepopsatelné. I když jsem zpočátku cesty litoval, že jsem si neudělal spíš oddechový výlet autem, nakonec jsem byl šťastný, že jsem se překonal,“ vyznává se třicetiletý muž.
Projíždět Sýrií bez doprovodu není možné, vše je zaminované
Cestování propadl v roce 2013, kdy poprvé zavítal na Island. Tehdy se ještě neodvážil sám, ale s cestovkou. Po dvou letech se do této země vrátil, tentokrát ale na vlastní pěst a s kamarádem. Následoval výjezd do Švýcarska, Sýrie, vloni pak do již zmiňované Gruzie přes Balkán a zpět.
„Většinou na svých cestách kombinuji přesuny autem a výšlapy, pěší i na kole. Mám rád přírodu i památky - prostě se vždy snažím z dané země poznat co nejvíc,“ popisuje.
Strach na cestách nezažívá. Neměl ho ani v Sýrii, která neplatí za zrovna bezpečnou zemi. Tam vyrazil s partou přátel na přelomu let 2018 a 2019.
„Ani tam mi nepřišlo, i přes všudypřítomné vojáky a rozbombardovaná města, že bych měl mít nějaký důvod ke strachu. Je asi pravda, že na to člověk nesmí moc myslet. Vždy záleží hlavně na lidech, ti jsou všude dobří a špatní, a nikdy nevíte, na koho narazíte,“ myslí si.
Do hor se tam podle jeho zkušeností člověk vůbec nedostane, protože je tam vše zaminované. „Měli jsme zajištěnou syrskou cestovku a mohlo se chodit jen po městech, nebo tam, kam nás pustili. Procházíte navíc mnohými kontrolami. Pohybovat se po Sýrii sám, to není bezpečné ani možné. Zvlášť, pokud jste cizinec,“ vysvětluje muž.
Žádné velké plánování, většinou jsou to spontánní akce
Konkrétní cestovatelské plány do budoucna zatím příliš nemá. V lednu začal pracovat jako asistent pedagoga v jihlavské mateřské škole, takže se chce teď věnovat této činnosti.
„Na nějaká zajímavá místa ale, alespoň doufám, ještě vyrazím. Nejsem typ, co by cesty dopředu podrobně plánoval. Většinou jsou to rychlé a spontánní akce. I cesta do Santiaga byla hodně improvizace; měl jsem ji připravenou jen rámcově a zbytek jsem řešil na místě,“ říká.
„Uvidím, co mi život přinese. Rád bych ale jednou vyrazil do Norska, to je nádherná země, pak třeba ještě do Portugalska a znovu do Španělska,“ zasní se Jan Mráz.
V současné době jej zaměstnávají i přednášky s projekcemi fotek, s nimiž objíždí celou Vysočinu. Například ve čtvrtek vystoupí v 17.30 v obřadní síni v Telči. V Havlíčkově Brodě se představí 11. února, v třebíčské knihovně 18. února a den poté v prostorách jihlavské vysoké školy. Jeho zážitky a snímky z cest lze najít též na facebookové stránce Tou správnou cestou...?
