Postarali se baseballu o nejlepší možnou reklamu. Česká reprezentace svými vystoupeními na prestižním světovém turnaji nadchla nejen pořádající Japonsko a další favority, ale také sportovní fanoušky doma v Česku.
„Bylo příjemné dostávat všechny ty „esemesky“ z domova, ve kterých nám lidi psali, že nás sledují. Dokonce se ozývali i moji kamarádi a kolegové z práce, kteří do té doby vlastně ani nevěděli, co nějaký baseball znamená a jak se hraje,“ prozrazuje jeden z třebíčských zástupců v českém týmu Lukáš Hlouch.
Nějaký ten den už jste zase zpátky doma, takže se všechno vrátilo do starých kolejí? Nebo ve vás pořád ještě zážitky z World Baseball Classic rezonují?
Hned po příletu jsem si uvědomil, že jsem znovu zpátky v tom reálném životě. Každopádně vím, že na to, co jsem prožil za dva týdny v Japonsku, už nikdy v životě nezapomenu.
V Japonsku se zase smí křičet. Jak Auda zvládá řeč a navštívil baseballisty |
Říkáte, že jste se vrátil do reálného života, znamená to, že oněch čtrnáct dnů jste bral jako sen?
Přesně tak. Myslím, že pro všechny baseballisty je právě tenhle turnaj největším snem. Možná ještě jeden podobný, na němž se představuje dvanáct nejlepších týmů podle ratingu, se tomu zhruba vyrovná. Bylo to zkrátka čtrnáct úžasných bezstarostných dnů, kdy jsem si užíval opravdu jen sport.
Skutečně to bylo pouze o užívání, nebo se objevila i nějaká ta nervozita? Byť se s českým týmem úplně nepočítalo...
Jak říkáte, byli jsme za outsidery, nic moc se od nás nečekalo. Nicméně... Nevím, jak to s nervozitou měli ostatní kluci, ale já nastoupil v zápase s Japonskem, které se později stalo vítězem celého turnaje, a nervózní jsem rozhodně byl. V tom pozitivním slova smyslu.
Jako že vám z tamní atmosféry běhal mráz po zádech?
To je přesně ono. Na stadionu bylo 42 tisíc diváků, na což jsem nebyl zvyklý. Pro mě byla obrovská čest hrát proti takovému týmu. Beru to jako zážitek nadosmrti.
Porada českých baseballistů při utkání s Koreou na turnaji World Baseball Classic.
Co tak běží člověku hlavou, když stojí na hřišti, uprostřed hučícího kotle?
Coby nadhazovač vnímáte, že je na vás nasměrovaná veškerá pozornost vyprodaného stadionu. Vy rozehráváte a všichni čekají, co se stane. Nepopsatelné pocity.
Věřím, že to s člověkem zamává. Nezpychnete teď?
Kdepak, zůstávám nohama na zemi. Jen doufám, že všichni ti fanoušci u nás doma, kteří nás sledovali a fandili nám, zůstanou baseballu věrni. Chci věřit, že to nebyli jen fanoušci úspěchu, kteří se objeví na chvíli a pak se zase ztratí.
Pojďme se chvilku věnovat pořadatelské zemi, měli jste čas Japonsko aspoň trochu poznat?
První část našeho pobytu jsme strávili na jihu, v Mijazaki (prefektura Mijazaki leží na jihu ostrova Kjúšú, pozn. red.), což bylo oproti Tokiu spíš venkovské prostředí. Samozřejmě také hodně veliké, ovšem o poznání klidnější. Podívali jsme se k moři, byli jsme si zaplavat. A pak jsme se přesunuli do Tokia, kde už jsme si hlavně užívali profesionálního přístupu pořadatelů.
Cheko, Cheko! Baseballisté se vrátili z Japonska. A teď evropská medaile? |
Určitě jste si ale byl i něco koupit, nebo ne?
Dovezl jsem si opravdu moc pěknou čelenku, kterou nosí japonští fanoušci. Bílou s červeným pruhem a japonskými znaky. Pak taky kalíšky, ze kterých tam pijí saké, a boty.
Když se tak na vás dívám, úplně se mi nechce věřit, že měli zrovna vaše číslo...
No právě, byl to velký problém. Nosím totiž velikost 46, což je pro Japonce absolutně nemyslitelné číslo. Nicméně jsem měl nakonec štěstí, v jednom obchodě jsem jedny objevil, takže jsem si domů přece jen dovezl i boty.
Japonsko je už minulost, co je však aktuální, tak příprava na extraligovou sezonu, která začíná příští týden. A vy se vracíte zpátky do třebíčského týmu...
Přesně tak, po dvou letech v Brně budu hrát zase za Třebíč. Je to hlavně z pracovních důvodů. Jsem zaměstnancem Čezu a pracovat budu v Dukovanech.
Utkání World Baseball Classic mezi Českem a Japonskem sleduje zaplněný Tokyo Dome, který pojme 45 tisíc diváků.
V zaměstnání vás budou pro potřeby baseballu uvolňovat?
Právě že ano, zaměstnavatel je totiž baseballu nakloněný. Nedávno se stal jeho generálním partnerem. Mám ještě dva spoluhráče z reprezentace, kteří také dělají pod Čezem, i když jinde. Každopádně bylo příjemné, když nám přišla zpráva od generálního ředitele, že nám gratuluje a přeje hodně štěstí.
Já myslela, že vám napsal, že za vzornou reprezentaci budete mít doma elektřinu zdarma...
Jo, to by bylo moc pěkný, ale myslím, že to neklapne.
Když už jste mluvil o spoluhráčích, tak konkrétně Třebíč měla v Japonsku v českém týmu hned čtyřnásobné zastoupení. To je pro klub slušná vizitka...
Bylo to tak, že z Nuclears jsme reprezentovali tři – já, Jeff Barto a Jake Rabinowitz. A Marek Krejčiřík sice z Třebíče pochází, nicméně teď hraje za brněnské Hrochy.
Bude to skvělá motivace pro mladší hráče, hodnotí baseballisté japonskou misi |
Popravdě jména jako Jeff Barto a Jake Rabinowitz zrovna nezní moc česky...
Jasně, protože oba pocházejí z Ameriky. Ale už mají české občanství, protože tady žijí dlouho a mají zde i manželky a děti.
A domluví se česky?
Určité fráze zvládnou, ale úplně plynule nemluví.
Předpokládám, že ony zmiňované fráze se asi nedají v novinách moc prezentovat, nebo se pletu?
(směje se) Je to přesně tak. Každopádně třeba pivo v hospodě si objednají naprosto v pohodě.
Žádné sushi, lepší je steak ze skotu WagyuKdyž člověk chvilku poslouchá jeho vyprávění o nejlepším baseballovém turnaji na světě, má chuť se do Japonska rozjet nejlépe hned zítra. Podle českého reprezentanta Lukáše Hloucha je totiž země vycházejícího slunce zárukou silných zážitků. „S kamarádem jsme se šli v Tokiu podívat například na největší křižovatku na světě. Nachází se ve čtvrti Šibuja a na každou zelenou tam projde naráz několik tisíc lidí,“ prozrazuje dvaadvacetiletý odchovanec třebíčského baseballu. A právě i z tamních obyvatel byl Hlouch doslova u vytržení. „Jsou neskutečně hodní, přátelští, skromní a pokorní,“ nešetří komplimenty. „Na hotelu se nám pořád někdo klaněl, zdravil, udělali by pro nás první poslední. Měli jsme skutečně luxusní servis.“ Jednou ze samostatných kapitol poznávání Japonska byla pro českého baseballistu místní gastronomie. I když na tradiční japonské sushi a mořské plody Hloucha zrovna moc neužije. „Jsem trochu rozmlsaný,“ přiznává s úsměvem. „Raději než po sushi barech jsem chodil spíš do steak housu. Mají tam totiž to svoje vzácné plemeno Wagyu, což je nejluxusnější hovězí maso. Samozřejmě bylo o něco dražší, nicméně rozhodně stálo za to ho ochutnat. Kdybych měl použít krátké hodnocení, řeknu, že bylo vynikající,“ má jasno třebíčský nadhazovač. |
