„Chci být tím zdrojem, kdo udělá něco dobře. Pro ostatní i pro sebe. Už jsem si tím prošla, dá se říct, že jsem se uzdravila, ale venku jsou lidé, kteří zatím nemají odvahu. Kteří potřebují postrčit. Chci poslat dál nějaké poselství, někomu pomoct,“ začíná Dominika odpověď na otázku, kde vzala odvahu o svém příběhu promluvit. Velkou sílu jí dodala také možnost anonymity.
Trauma, které v dětství zažila, jí přitom ovlivnilo velkou část života. „Když se mi narodilo dítě, terapeutka mi řekla, že se mi narodilo také moje vlastní dětské, zranitelné já. Chtěla jsem ho ochránit, protože jsem se necítila bezpečně u nás doma, v rodině,“ vypráví nyní žena.
Její příběh začal, když jí bylo sedm. Její bratr byl v té době teenager.
Řekla jsem mu: ‚Brácho, tys mě zneužíval. Pamatuješ, co jsi mi udělal? Pamatuješ, co jsi mi dělal?‘ A on odpověděl, že si nic nepamatuje.
