Doprovázení klientů je činnost, která je jak pro klienty, tak pro personál domovů pro seniory nepostradatelná. „Jedná se o nelehkou činnost a ne každý by si ji dobrovolně vybral,“ říká Jana Valová, koordinátorka dobrovolníků na Havlíčkobrodsku.
Jiří Pavlíček právě takovou činnost vykonává. A věc vidí úplně jinak. Naopak on sám děkuje klientům, že s nimi může trávit čas. „Pomáhat ostatním je pro mě droga,“ usmívá se vitální sedmasedmdesátiletý muž, který nejvíce času tráví na koloběžce. Na ní přijel i na domluvený rozhovor.
Jiří Pavlíček
|
Obdržel jste ocenění Křesadlo za dobrovolnickou činnost. Co pro vás znamená?
Ono je to už mé třetí ocenění v pořadí. Ale velice si ho vážím, má pro mě velkou cenu. V Havlíčkově Brodě v domově v Husově ulici je příjemný personál, mám to tam velice rád.
Ano, jednu obdobnou cenu jste dostal už před lety v Mělníku…
To bylo za Středočeský kraj v roce 2018. A v roce 2014 jsem ještě dostal ocenění za třetí protikomunistický odboj. Já mezi všechny tři ceny dávám rovnítko. Ten odboj byl také takové dobrovolnictví, i když s různými překážkami, omezeními a nebezpečím.
Přiznám se, že o té třetí ceně jsem nevěděl. Povězte, za co jste si ji vysloužil?
Já jsem Chartu 77 podepsal pozdě, až v roce 1986. Na malém městě, jako je Mělník, nebylo jednoduché sehnat na autory kontakt a přidat se. S přáteli jsme přepisovali knihy, pořádali diskuse a podobně. Jednou došla Státní bezpečnosti trpělivost a došla si pro mě ráno do práce. To byla moje první čtyřiadvacítka. Pak jsem jich měl ještě několik. Chtěli na nás ušít všechno možné, dokonce, že jsme chtěli vyhodit do vzduchu mělnický pivovar…
Počkejte, soudný člověk by přece pivovar do vzduchu nevyhodil!
No právě! (smích) Pak jsme se konečně dostali k Petru Uhlovi a podepsali Chartu. S ním jsem pak i dál spolupracoval. Po dlouhém váhání mi svěřil k distribuci Infochy, informace o Chartě. Do zahraničí jsem posílal Lidové noviny. Udělal jsem si pak v disentu i takovou sondáž.
Sondáž? To musíte trochu rozvést…
Zajímalo mě, co v disentu ještě schází za aktivity a za témata. Zjistil jsem, že by byl velký zájem o alternativní vojenskou službu, takzvanou civilku. Začal jsem o tom shánět informace. Dal jsem dohromady pět lidí a začali jsme si říkat Nezávislé mírové hnutí.
Ale to vůbec není neznámý pojem…
Moje generace si ho možná bude pamatovat. Mezi mladými to tehdy bývalo populární hnutí. Ale my tím vešli ještě víc ve známost u StB. Neustále nás sledovali, lustrovali, znepříjemňovali nám život. U mě to bylo ještě komplikovanější tím, že jsem měl ve výchově čtyřletou dceru, se kterou mi pomáhala moje matka.
To jste měl dost neobvyklou část života…
Já jsem věřící člověk a toto všechno je v podstatě chlubení se cizím peřím. Vidím to tak, že pokud by to Bůh nedopustil, já bych nedokázal vůbec nic. Každý přicházíme na svět s nějakým posláním a já jsem měl to štěstí, že jsem to poslání v sobě našel.
Tím se vlastně dostáváme k vašemu dobrovolničení, že?
Ano. Právě péče o staré, nemocné lidi, kterým je třeba chtě nechtě pomáhat, už je pro mě droga. Oni mi sice děkují za pomoc, ale naopak velice často děkuji já jim, že jim můžu pomoct. Jsem jim za to velice vděčný.
S čím konkrétně pomáháte?
Dřív jsme dělali třeba dlouhé několikahodinové procházky. Ale teď už na tom nejsem tak skvěle. Především je doprovázím k lékaři. V Mělníku si objednáte do domova sanitu, ale čekáte, než přijede, pak než vás s klientem přiveze zpátky. To je strašného času. V Brodě je to lepší. Domov pro seniory je hned vedle nemocnice, takže klienta posadím do vozíku a dojedeme na vyšetření a zase zpět. To je bezvadné.
Vitální sedmasedmdesátník tráví spoustu času na koloběžce. Na ní přijel i na domluvený rozhovor.
Klienti určitě ocení doprovod...
Občas někoho vezmu na procházku. Zrovna dneska jsme s jednou paní jeli na takové okružní kolečko po Brodě. To bylo strašně milé. Oživily se jí vzpomínky, byla mi hrozně vděčná. A spokojenost pacienta mě nesmírně těší, takže já zase děkoval jí.
Takže si vlastně tak nějak navzájem vyhovíte…
Jistě. Ale jsou i tací, kteří by raději jeli tou sanitkou. Je to vždy o domluvě.
Máte tu třeba mezi klienty už nějaké kamarády, s kterými rád trávíte čas, kterým rád pomáháte a třeba se na ně vyloženě těšíte?
Já v Brodě nejsem pravidelně. Trvalé bydliště mám stále v Mělníku a tam mám také povinnosti ve dvou domovech důchodců. Často se to mění a klienti odcházejí i přicházejí. Ale třeba dneska s tou paní na vozíčku jsme si krásně rozuměli. Prošli jsme město, spoustu věcí dlouho neviděla, vzpomínala, co kde bylo. Byla nadšená. Tak jsem jí nabídl, že příště, bude-li chtít, ji zase rád do města vezmu.
O čem nejčastěji s klienty diskutujete?
To vyplyne ze situace.
Takže žádná domácí příprava?
(smích) Ne, ne, ne. Většinou klienti začnou sami o něčem povídat, já navážu, protože už nějakou zkušenost mám a vím, na co se asi tak ptát. A pak už se z toho stane takové to splynutí, kdy si povídáme o všem. Však já už taky nejsem nejmladší.
Nechtěl jsem být neslušný, ale když už jste to načal... Předpokládám, že vozíte i mladší klienty, že?
No ano, mnohdy vozím klienty, kteří jsou mladší než já sám. Ale já je beru jako lidi, kterým je třeba pomoct. Ať je to ten nebo ten.
Když nejdete k lékaři, kam s klienty míříte nejčastěji? Do města, nebo raději do přírody?
Je to různé, záleží na tom, kam se komu chce. Teď nedávno jsem vezl jednu klientku tady v Brodě do té nové knihovny. No ta je bezvadná! Paní z ní byla nadšená a já stejně tak.
Kolik tak s brodskými klienty trávíte času?
Někdy se zadaří a měsíčně udělám nějakých šedesát sedmdesát hodin.
Už jste říkal, že jste z Mělníka. Jak jste se tedy dostal do Havlíčkova Brodu?
Jsem sice rodák z Mělníka, ale dětství a začátek dospělosti jsem strávil v Liberci. Do Mělníka jsem jezdil za babičkou, kterou jsem měl moc rád, a vrátil jsem se tam. Bohužel, v naší rodině pak došlo k tragédii, já se rozvedl a novou partnerku jsem si našel přes křesťanskou seznamku v Havlíčkově Brodě. Máme už mnoho let takový vztah na dlouhý lán, ale vyhovuje nám to. Máme rádi stejnou literaturu, stejné filmy, vyhovíme si. Jezdím vlakem mezi Brodem a Mělníkem. Právě za ten můj třetí odboj mám levnější jízdenku.
Na schůzku jste přijel na koloběžce. U vaší generace už to není tak obvyklý způsob pohybu či přepravy…
Rád jezdím na koloběžce, chci jí věnovat čas. Já už se ve svém věku držím raději blíž k zemi. Z kola můžu spadnout a víc si ublížit. (smích)
Dnes už jsou i elektrokoloběžky, měl byste to bez námahy…
Ty mě u mladých lidí štvou. Oni sice jedou, koukají, ale fyzicky jim to nic nedává. Já když jedu, musím se zpotit, musím vědět, že něco pro sebe dělám. Vytyčím si cíl a vím, že tam musím dojet. A ti motokoloběžkáři se na nás dívají trochu z vršku a myslí si: ‚Vy troubové, vy se tady dřete a já takhle udělám zápěstím a osolím vás.‘ (smích)
Až to vypadá, že koloběžka je součást vašeho životního stylu…
Je. Jezdím na ní na výlety. Zrovna nedávno, byla to neděle, jsem udělal pětatřicet kilometrů. Partnerka má chatu v Rozsochatci, tak jsem tam zajel na koloběžce na oběd. Krásně si pročistím hlavu. Ale už to není jako dřív, to jsem jezdíval i přes šedesát kilometrů. Třeba z Mělníka na Bezděz a zpět. Mě ta koloběžka drží už dlouho. To u nás ještě ani nebyly, vozily se z Německa a mně jednu takovou známý sestavil. Od té doby jezdím. Zkoušel jsem to i na rampě, ale s touhle cestovní to moc nejde, ta má nízký podvozek.
