„S bedřichovským fotbalem jsem spjatý už šedesát let. Nebo možná ještě o trochu déle,“ hlásil dlouholetý předseda klubu.
Zkusím si tipnout, že vaší nejoblíbenější hračkou byl míč, nebo se pletu?
Kdepak, máte pravdu, vždycky jsem ze všeho nejradši lítal za balonem. Ale fotbal jsem tady v Bedřichově hrával až zhruba od devíti let. Předtím jsem chodil do Sokola cvičit.
Tehdy ještě byly děti neustále v pohybu...
Přesně tak, po škole jsme hodili tašku do kouta a šli někam běhat nebo kopat do míče.
Snil jste o tom, že z vás třeba jednou bude hodně slavný sportovec?
Ani ne, nikdy jsem nebyl až takový fotbalista, že by si mě vyhlédli v nějakém slavném klubu, ale za Bedřichov jsem postupně prošel všemi kategoriemi. Za „áčko“ jsem dokonce nastoupil už v sedmnácti letech. Jenže pak jsem si v pětadvaceti přetrhl křížové vazy v koleni a musel jsem skončit.
Jenže fotbal jste tak úplně opustit nedokázal...
Když jsem nemohl hrát, tak jsem se dal aspoň na funkcionařinu. A taky na trenéřinu, protože jsem měl tři syny a všichni chtěli hrát fotbal. Každopádně pořád to pro mě byla zábava. Navíc jsem ulehčil manželce, kluky jsem na celé odpoledne zabavil.
Časem jste se ale dostal do čela celého TJ Sokol Bedřichov, a to už asi nebyla vždycky jenom zábava. Kdy jste dospěl k závěru, že je čas přepustit místo mladším?
Zhruba před dvěma lety. Vývoj jde ve všem dopředu a já jsem počítačově negramotný, to klidně přiznám. (usmívá se) Proto jsem předsednictví předal mladšímu kolegovi Marku Zlámalovi. Ale v klubu se pohybuju pořád. Musím na ty mladé dohlédnout a občas je trochu zkritizovat. (směje se)
A nebrání se?
Kdepak, táhneme všichni za jeden provaz. To je důležité, aby klub fungoval. A o tom, že funguje, myslím nejlépe svědčí, že máme 260 členů, přičemž přes dvě stovky jsou mládežníci.
Pracoval jste se spoustou mladých fotbalistů, byl mezi nimi talent, o kterém jste si myslel, že o něm třeba jednou bude mluvit celý fotbalový svět?
Jejda, dobrých kluků jsem viděl moc. Někteří později hrávali za FC Vysočina a například Marek Zúbek za brněnskou Zbrojovku. Myslím, že i v mládežnických reprezentačních výběrech jsme nějaké kluky měli. A třeba ještě budeme mít.
Jinými slovy jste, co se týká budoucnosti a zájmu mladých o fotbal, spíš optimista?
Zájem o fotbal je pořád. A byl i v době covidové karantény. Popravdě, my ji ani moc nepocítili, po odpolednech a večerech jsme stejně s klukama chodili kopat. Aspoň nikde nedělali lumpárny.
Vladimír Kocmánek, předseda a trenér TJ Sokol Bedřichov
Měli jste to podle vás kdysi lehčí vy, nebo dnešní děti?
To se těžko porovnává. V době, kdy jsme byli malí my, projelo po silnici sotva pár aut za hodinu, kdežto v dnešním provozu pustit šesti- nebo sedmileté děti přes půl města je prakticky nemožné. Člověk tehdy spoustu věcí viděl jinýma očima, ovšem vývoj jde dopředu. Za nás byl jeden telefon na celou ulici, teď má každé dítě mobil, počítač a tablet.
Pojďme se tedy raději vrátit k oslavám stých narozenin klubu. Co čeká TJ Sokol Bedřichov v nejbližší době?
Coby, život půjde dál. Načne se druhá stovka. (směje se)
