Na svém kontě má nyní Jiří Rajniš přes čtyřicet operních rolí. K opeře ho to táhlo od dětství. „Jako dítě jsem babičce v obýváku hrával opery,“ směje se jednatřicetiletý charismatický barytonista, jemuž ale není cizí ani rap.
Vaši rodiče jsou operní pěvci. Bylo tedy vaše profesní směřování dané už od malička?
Vyrostl jsem přímo v divadelním prostředí. Od tří let jsem divadlo a operu hltal a nepustilo mě to. Měl jsem to prostě předurčené. Role jsem se učil společně s otcem, též barytonistou. Jako malý jsem poslouchal nahrávky, DVD, hrál jsem opery v obýváku mojí babičce. Navrhoval jsem scény a vytvářel různé kostýmy. Divadlo a opera je zkrátka celý můj život, ač jako profesionál vím, co je to za nejistou a trnitou cestu.
S vaší vizáží by bylo snadné představit si vás třeba v nějaké současné kapele. Nezatoužil jste po jiném hudebním žánru? Co třeba rock či hip hop?
Možná z pár fotek to tak může působit, ale jinak mám k rocku daleko. Coby posluchač mám rád vše kvalitní a poslouchatelné. Ale shodou okolností je mým velmi oblíbeným žánrem rap. Dokonce spojujeme na koncertech s hiphopery v takzvaných featech operu. Už jsem měl tu příležitost vystoupit například s Kapitánem Demem a připravuji i něco s velkou rapovou osobností Katem. Jako student na konzervatoři jsem dost často chodil oblékaný jako raper. Posléze na akademii nebo i v divadlech někdy nechápali, jestli jsem skejťák, raper, nebo tedy operní sólista… (směje se)
Přestože, jak říkáte, vás to k opeře táhlo od dětství, jako první jste na konzervatoři vystudoval činoherní herectví. Jak vám tato průprava pomáhá na operním jevišti?
Začít studovat herectví byl velmi dobrý krok. Na začátku studia opery totiž není úplně jednoduché odhadnout, kam ve čtrnácti letech půjde hlas. Nebezpečným brzkým začátkům jsem se tedy vyhnul. V dnešní době je činoherní herectví alfou a omegou pro nové operní produkce. Konzervatoř byla důležitým mezníkem pro existenci v operním světě. Navíc na konzervatoři jsme měli skvělou partu spolužáků. Náš ročník je velmi úspěšný a většina z nás se kumštem naplno živí.
Zpěv jste ale odešel studovat nakonec do zahraničí.
Ano. Po herectví na konzervatoři jsem měl namířeno na Hudební akademii v Praze. Strávil jsem tam naštěstí jenom dva semestry. Byla to velká noční můra a demotivační prostředí. Musím upřímně říct, že jsem udělal dobře, že jsem odešel. Vedla mě k tomu intuice. Mým cílem bylo studium v zahraničí, na prestižní škole. Dostal jsem se na Kalifornskou univerzitu v Los Angeles (UCLA), do třídy světově proslulého barytonisty Vladimíra Chernova. Byla to velká zkušenost a odrazový můstek k tomu stát se oficiálně operním pěvcem v zahraničí. Kvůli financím jsem nakonec strávil v USA jeden rok. Posléze jsem byl i v coachovacím programu Metropolitní opery a vystupoval v několika menších operních produkcích v New Yorku.
Jaký je rozdíl mezi tím studovat doma a v zahraničí?
Obrovský. Univerzita v L. A. je světově proslulá v mnoha oborech. Učí tam špičky svého oboru. Bohužel je to ale také finančně extrémně náročné. Bez podpory rodičů bych si to nemohl dovolit. Máte tam možnost vystupovat na velkém jevišti, mají vlastní orchestr a existují i další aspekty, které jednoduše na školách v České republice nejsou. A peníze v tom hraji velkou roli. To je obrovská škoda pro naši zemi s tak bohatou hudební historií.
Vaše kariéra šla hned ze začátku poměrně strmě nahoru...
Jak to tak bývá, s úspěchem v zahraničí začnete rezonovat i pro vaši zemi. Je to paradox, ale zkrátka z Čecha udělat jméno v Česku prostě nejde. A to je smutné. Zprvu vás doma nikdo nechce a najednou, když máte zahraniční angažmá, zvlášť když je to ve světovém operním domě jako Semperoper, tak se roztrhne pytel s nabídkami a doma vás chtějí zkrátka všude. Dělají se rozhovory, přicházejí nabídky z operních domů a scén, festivalů... Ale víte, kolik úžasných pěvců tu je? Ví se o nich, ale protože zpívají v Olomouci nebo v Ústí nad Labem, tak to není tak zajímavé. To vše je velká škoda - ale musím být upřímný.
Na jaké své působení či roli zatím nejraději vzpomínáte?
Určitě za vrchol považuji působení ve světově proslulé Semperoper v Drážďanech. A to, pod jakými dirigenty jsem vystupoval. Byli to například Christian Thielemann nebo Allan Gilbert. Nebo vedle jakých úžasných světových pěvců jsem zpíval a s nimiž jsem sdílel jeviště: Angela Gheorghiu, Stephen Costello, Dmytro Popov, Thomas Hapson, Krasimyra Stoyanova a spousta dalších. Ale stěžejní rozvoj byl určitě v mém prvním angažmá v Coburgu, kam jsem nastoupil, když mi bylo jednadvacet let, jako nejmladší český operní pěvec v zahraničním angažmá. To byla nejlepší škola, která mohla potkat mladého začínajícího pěvce. V Landestheater Coburg jsem udělal velkou várku rolí a od doby, co jsem začal i hostovat mám na kontě krásných 40 rolí, které mohu zužitkovat po operních domech na celém světě.
V Jihlavě budete zpívat písně Gustava Mahlera. Jak se vás jeho hudba dotýká?
Gustav Mahler je moje srdcová záležitost. K německým písním jsem se dostal díky mým dvěma stěžejním angažmá v Německu. U nás není tato nelehká disciplína moc tradiční. A já jsem vděčný, že můžu reprezentovat tuto německou písňovou tvorbu jako už takový ostřílený matador, který se na ni úzce specializuje jako jeden z mala pěvců z Čech. Je to pro mě opět pocta. A zvláště vystoupit v orchestrální verzi s Českým národním symfonickým orchestrem na zahajovacím koncertě festivalu. Moc se těším na spolupráci s panem dirigentem Praxmaterem z Vídně, kde spolu intenzivně zkoušíme právě Mahlerovy písně.
