„Ani jsem si neuvědomil, že je tomu již tolik let,“ řekl MF DNES dvaasedmdesátiletý klavírista.
Na začátku jeho cesty za rekordem byl, jak už to tak bývá, hec. „O světovém rekordu jsem slyšel v rádiu v pořadu Kolotoč. V rozhlase mi ale víc informací o rekordu neposkytli, ty jsem dostal až na francouzské ambasádě,“ popisuje Bergner počáteční peripetie.
Ani složité zjišťování podmínek jej neodradilo. „Prohlásil jsem tehdy, že bych to dokázal taky. A klukům z kapely jsem musel dokázat, že to nebylo jen plácnutí do vody. A taky jsem patriot. Říkal jsem si, proč by měl být nějaký Francouz lepší, když se říká: co Čech, to muzikant,“ glosuje Petr Bergner.
Hraním se sice nikdy neživil na plný úvazek, ale natrénováno měl. Ve Žďáře nad Sázavou je známá firma: hrával často ve vinárně dnes již neexistujícího hotelu Bílý lev, s kapelou Klub 80 pak vystupoval na plesech, mnohým párům vyhrával při svatbě, někteří jej znají z vernisáží, firemních rautů nebo třeba ze zámeckých akcí.
Svůj pokus o rekord ale tehdy rozhodně nebral na lehkou váhu. Francouzův výkon trvající 24 hodin si nejdřív vyzkoušel nanečisto.
„Udělal jsem si takovou generálku, abych věděl, co vydržím. Hrál jsem při tom uklízečkám, které v sokolovně pracovaly po víkendovém plese,“ vybavuje si. Navíc měl předtím dlouho nohu v sádře, tak si krátil dlouhou chvíli.
Na den D se připravoval jako poustevník. „Už den předtím jsem nic nejedl a nepil. Během hraní jsem pak snědl jen půlku grepu, měl jsem z něj nadělané takové jednohubky. Hořkým jsem zahnal žízeň a aspoň mi nekručelo v žaludku,“ vzpomíná klavírista, kterému tehdy bylo 38 let.
Během pokusu o rekord měl povolené pouze pětiminutové přestávky, a to po každých deseti hodinách hraní. Rozpis skladeb si udělal na 24 hodin.
Nejhorší bylo podle rekordmana vyrovnat se s dlouhým sezením. „Už jsem nevěděl, jak si mám sednout. Chvíli na levé půlce, chvíli na pravé, vepředu, vzadu… To byla muka,“ kroutí se Bergner při vzpomínce. Zabrat dostaly i prsty, v práci si proto vymínil, že druhý den nebude psát na stroji.
Déle hrát nemohl, už nastupovali herci
„Spočítali jsme z průměrného tempa na čtyřdobý rytmus, že jsem za těch 34 hodin mohl zahrát tak půl milionu úderů. Notových zápisů bylo celkem 18,5 kilo,“ bilancuje Petr Bergner, původní profesí strojař. Československý rekord byl do té doby 19 hodin, ten světový o dalších pět hodin delší.
„Nejlepší bylo, že když jsem po 34 hodinách skončil, tak mi porotce řekl, že jsem každou skladbu mohl opakovat klidně čtyřikrát,“ divil se tehdy nový rekordman. Měl totiž za to, že žádnou ze skladeb nemůže opakovat. O to víc byl Bergnerův zápis hodnotnější. Během noci zahrál porotcům i skladby na přání.
Víc než konečných 34 hodin hrát stejně nemohl. Po něm už totiž do divadla nastupovali herci. „Poslední půlhodinku se mnou hráli členové kapely, kteří zrovna měli čas,“ doplňuje detaily.
Po 35 letech už sice Petr Bergner mávne rukou s tím, že pořád platí světská sláva, polní tráva.
Když ale vyjde nové vydání knihy rekordů, tak zvědavě kontroluje, zda jej přece jen někdo nepřekonal. Jak potvrzuje pelhřimovská Agentura Dobrý den, zápis nezdolného žďárského muzikanta z 25. a 26. ledna 1987 zůstává nepřekonán.
