Pokud by se letní olympiáda v Japonsku konala v původním termínu, zcela jistě by se na ni judista David Pulkrábek dostal. V té době měl totiž dostatečný počet bodů.
Jenže hry se kvůli celosvětové pandemii koronaviru o rok odložily...
„Já jsem pak prodělal silný covid. Byl jsem na injekcích, měl jsem zánět na plicích a prožíval stres,“ svěřil se rodák z Nového Města na Moravě, který vyrůstal ve Žďáru nad Sázavou a nyní žije už několik let v Březí nad Oslavou. „A protože jsem chtěl o Tokio bojovat, rekonvalescenci jsem uspěchal a nadělal si tím ještě další problémy,“ přiznal Pulkrábek.
Měl jste tedy vůbec reálnou šanci se na olympiádu dostat?
Dva nebo skoro tři měsíce jsem úplně stál, zatímco ostatní soupeři měli možnost jezdit po turnajích. Já to pak mohl dohnat až v posledních dvou závodech a už to opravdu vypadalo nadějně. Na Grand Slamu v Rusku jsem skončil pátý a všichni mi říkali: Super Davide, máš Tokio jistý, můžeš začít balit.
Což ale nakonec nebyla pravda...
Přesně tak. Místo toho jsem slyšel: Nikam nejedeš! Když něco takového vidíte v televizi, maximálně si řeknete: Jejda, toho je mi líto. Jenže když to pak zažijete na vlastní kůži, jde najednou o něco úplně jiného.
Spousta lidí s vámi nicméně určitě soucítila...
Jo, jasně, mám spoustu zpráv od lidí. Psali mi motivační, povzbuzující esemesky. Jenže to máte podobné, jako když vám někdo umře. Taky vám lidé vyjadřují soustrast, ale vám je jasné, že to bude chtít čas, aby to trochu přebolelo. Nic jiného na to neexistuje.
A pro vás už byl ten čas dostačující?
Musel jsem to nějak strávit, protože žít se musí. Sport je pouze jedna etapa života. Vím, že ten, kdo vsadí jen na sport a pak mu jeho plán nevyjde, trpí mnohem víc. Já naštěstí nemám jen judo. Dělám i jiné věci, třeba provozuju hospodu nebo pokračuju ve studiu. Našel jsem si svoje záchytné body a jsem za ně rád.
David PulkrábekNarodil se 30. října 1993 v Novém Městě na Moravě. Odmalička ovšem vyrůstal ve Žďáru nad Sázavou, kde se v šesti letech začal věnovat judu.  Jeho hlavní motivací tehdy bylo umět se dobře bránit. Coby žák prvního stupně na základní škole se totiž stal terčem šikany. Později uvedl, že ho sport bezpochyby uchránil od problémů se zákonem. Je držitelem zlaté medaile na olympijských hrách mládeže v Singapuru. Závodí v hmotnostní kategorii do 60 kilogramů. Žije v Březí nad Oslavou, kde provozuje malou hospůdku. |
Proto se teď nehroutíte?
Asi. Ale slyšel jsem mnoho příběhů lidí, kteří bojovali o olympiádu, a ve chvíli, kdy jim oznámili, že nejedou, skončili na psychiatrii. To jsou pak drsné příběhy.
Kolik bodů nebo míst vám tedy ve finále chybělo, abyste do Tokia odjel?
Po Rusku jsem byl na přímém postupu, ale zbývalo ještě mistrovství světa. I tam to pak vypadalo docela dobře, ovšem pak se tam vyloupl jeden Bulhar, který skončil sedmý a o pár bodíků mě přeskočil. Z evropské části letělo na olympiádu 18 judistů a já byl devatenáctý.
Jedno místo pro vás ještě mohl vybojovat David Klammert, ovšem musel by na šampionátu skončit nejhůř pátý. On ale nepřešel přes druhé kolo...
To se nedá nic dělat, taková jsou pravidla.
Když se teď ohlédnete zpátky, mohl jste udělat něco jinak, aby účast v Tokiu vyšla?
Těžko říct, ale asi ne. Znáte to, po bitvě je každý generál. Nebylo to jednoduché, musel jsem po covidu zpomalit, doktoři mě brzdili. Říkali: Jestli to chceš uspěchat, tak se taky může stát, že už pak znovu vůbec nebudeš moct začít. I trenér mi pak raději některé závody škrtal.
Víte, kde a od koho jste se covidem nakazil?
Zřejmě někde mezi judisty. I když člověk to kolikrát chytne, ani neví kde. Každopádně já cítil, že není něco v pořádku, hrozně mě bolela hlava. Přitom nám pořád dělali testy. Ani nedokážu spočítat, kolik už jsem jich měl.
Ani na olympiádě byste se jim nevyhnul.
To je pravda, bude to taková covidová olympiáda. Nebo spíš turnaj pod olympijskými kruhy, protože tam ani nesmí diváci. A co se týká testů, tak to bude jen jedno z mnoha tvrdých opatření. Japonci jsou striktní, nad ničím jen tak nemávnou rukou.
A jaký program teď vlastně máte vy?
Sport vůbec nesleduju, ani se nepřevlékám do kimona. Jen občas, když mě někdo pozve na nějaký kemp. Prostě si užívám, že mám trochu víc času. Můžu dělat věci, které jsem předtím stíhal málo.
Například se můžete častěji objevovat ve své hospůdce v Březí? Mimochodem, jak to máte s návštěvností, učí se i u vás lidé znovu chodit do hospody?
Musím zaklepat na zuby, že je to zatím dobrý. Já se ale taky snažím vytvořit kulturu, ne jen točit pivo. Chci, aby u nás bylo veselo, aby se lidé bavili, takže jsem tam měl například televizi Šlágr a natáčeli jsme písničky. Nebo mívám promítání pro děti i dospělé.
Reagovali nějak štamgasti na to, že jste se neprobojoval na olympiádu?
Jasně, že jsem si taky říkal, jestli za mnou přijdou, když nejedu do Tokia. A to víte, že přišli. Mám štěstí, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, ať už se mi daří, nebo ne. Navíc olympiáda je jen další turnaj, po kterém přijde zase další, další a další... Tak už to ve sportu chodí.
 |
Nicméně olympiáda je pro vás pořád motivací? Myslím ta, která bude v roce 2024 v Paříži. Nebo už ne?
Určitě, ale už to beru víc s nadhledem, nehodlám se kvůli tomu stresovat. Myslel jsem si, že se svět točí jen kolem sportu, jenže ono to tak není. Já chci být hlavně zdravý, nerad bych ve čtyřiceti žádal doktory o novou kyčel.
Dívala jsem se, že lákáte zákazníky i na ochutnávku unikátního výběrového alkoholu ze všech koutů světa...
Jak cestuju, tak si vozím domů jako upomínku nějakou lahev na výstavu do hospůdky. A vždycky, když kolem procházím, tak si říkám: Tahle je z Ruska, tahle z Koreje.
A z Japonska byste také něco našel?
Jasně, mám tam nějakou whisky, která ale není nic moc. A pak samozřejmě nějaké rýžové víno. Mně ale moc nechutná. Myslím, že my v Česku máme lepší věci.
