O nominaci do Tokia český vícebojař Jiří Sýkora moc stál. Jenže ve chvíli, kdy se jeho sen proměnil ve skutečnost, mělo jeho nadšení poněkud hořkou podobu.
„Samozřejmě jsem byl rád, ale zároveň mě přepadl i smutek, protože jsem vyšoupl z místa svého bývalého parťáka Honzu Doležala,“ prozradil šestadvacetiletý odchovanec třebíčské atletiky.
Nominace má pro vás tedy trochu trpkou příchuť?
Musím přiznat, že v tu chvíli se ve mně pocity opravdu pořádně mlátily. Ale nakonec se ukázalo, že by Honza stejně nemohl jet, protože má nějaké zdravotní problémy. Takže se to nakonec vyřešilo.
Kolem vaší účasti na olympiádě byly každopádně do poslední chvíle nejasnosti. Na závodech na Kanárských ostrovech jste si vylepšil osobní rekord na 8 122 bodů, na letenku do Tokia to ale v ten moment nestačilo...
Celé je to složitější. Já sice měl splněný limit, ale v rankingu (žebříčkovém systému – pozn. red.) byl Honza přede mnou. Jenže on zase nesplnil limit. Nakonec to na svazu vyřešili tak, že šanci dali mně. Na jeho úkor. Nicméně, jak už jsem řekl, on by ve finále stejně nejel.
Zas aspoň máte o motivaci víc bojovat v Tokiu i za kamaráda...
Přesně to jsem si říkal, že i kvůli němu se budu snažit o co nejlepší výsledek.
Jiří SýkoraČeský vícebojař se narodil 20. ledna 1995 v Třebíči. Atletice se začal naplno věnovat až ve 14 letech, nicméně od začátku bylo zřejmé, že soustředit se jen na jednu disciplínu by v jeho případě byla velká škoda. V roce 2014 se stal v americkém Eugene juniorským mistrem světa v desetiboji. A o tři roky později se výrazněji prosadil i v kategorii do 23 let, když bral na evropském šampionátu zlato. |
A oslavit byste ho pak případně mohli také spolu, protože vzhledem k tomu, jak jste se cítil, předpokládám, že žádná párty po nominaci nebyla. Nebo ano?
Ne, nebyla. Radosti z limitu už mě přešly. Já bych chtěl něco ukázat hlavně na olympiádě. Ideálně abych ji dokončil v osobním rekordu. Nejedu se tam jen podívat.
Máte nějaký konkrétní plán? Myslím, co se týká umístění...
Těžko říct. Letos je to jinak než předtím. Právě přes ty rankingy. Jenže někteří soupeři za sebou pomalu nemají žádný závod, tudíž je otázka, v jakém stavu do Tokia dorazí. Já snad nějakou formu ještě mám. I proto neberu nic jiného než další vylepšení osobáku.
Do olympijského desetiboje nicméně ještě pár dnů zbývá. Máte recept, jak onu zmiňovanou formu přesvědčit, aby se vás stále držela?
Rád bych měl. Mrzí mě, že už nejsou žádné závody, ještě bych si jeden nebo klidně dva dal. Takhle už pojedeme jen tréninkově.
Jaké pocity teď u vás převládají? Spíš se těšíte, nebo jste víc nervózní?
Řekl bych to tak, že mám docela obavy z toho, jak to tam bude vypadat. Protože variant o tom, jak a kde se tam budeme moct pohybovat, jsou mraky. A pak jsem taky hodně zvědavý na počasí.
Zatím to vypadá na pořádné horko...
No právě, 35 stupňů a devadesátiprocentní vlhkost, to není zrovna můj šálek kávy. Ale zase na druhou stranu, všichni to budeme mít úplně stejné.
Start v Tokiu pro vás bude druhým olympijským vystoupením. To předchozí v brazilském Rio de Janeiru se vám však zrovna nepovedlo, nedokončil jste ho. Nestraší vás teď trochu vzpomínka na něj?
Ani ne, v Riu jsem byl benjamínek, závod jsem nezvládl. Teď už ale za sebou přece jen pár velkých akcí mám. Není to o tom, že se jedu na olympiádu podívat, já jedu do Tokia závodit. Nic jiného mě vlastně ani nezajímá. Protože ono tam k vidění stejně nic nebude.
Hlavně se ale celá olympiáda uskuteční bez diváků. Jak moc vám budou na tribuně chybět?
Já myslím, že mi to paradoxně může pomoct. Přece jen, když je na stadionu kotel a vy vnímáte, že se na vás třeba v danou chvíli všichni dívají, tak je to spíš stresový faktor.
Už začínáte balit?
Kdepak, to já kolikrát balím až v den odletu. Spíš jsem zjistil, že si budu muset v e-mailu vytvořit nějakou speciální složku Tokio.
Proč?
Protože těch informací je strašná spousta. A čím víc jich je, tím méně toho vím. Naštěstí v tom ale nejsem sám. (směje se)
 |
Říkáte, že člověk je díky tomu hned o něco klidnější?
Přesně. Mezi sebou si vždycky píšeme: Tak co, funguje ti to? Ne? Mně taky ne. (směje se)
Jinými slovy, před odletem ještě potřebujete prostudovat spoustu materiálů?
Rozhodně, protože těch manuálů a informací je strašná spousta. Klidně bych se mohl vykašlat na tréninky a jen studovat – co musím, co nesmím a co můžu. Horší je, že většinou když potřebuju něco najít, tak to stejně nenajdu. (usmívá se)
Člověk by si přitom skoro myslel, že si jen zabalíte respirátory, případně doklad o očkování, a jedete...
To by bylo super, jenže mě straší všechny ty aplikace, do kterých se musíme dostat. Přitom já se ještě nedostal ani do jedné. (směje se)
Ale usmíváte se, takže zas až tak těžkou hlavu si z toho evidentně neděláte...
Ono je to tak na půl. Z půlky je to legrace a z půlky stres.
Tak raději zůstaňme u pohodového povídání. Přibalíte si do Japonska i svůj foťák, kdyby náhodou přece jen bylo co fotit?
Obávám se, že by se tam na něj akorát prášilo. Stejně jako doma.
Copak už vás focení tolik nebaví? Nebo na něj není čas?
U mě se koníčky mění, v poslední době jsem například začal extrémně rybařit.
To se ale přece dá krásně skloubit: vytáhnete z vody pořádný úlovek a pak ho hezky nafotíte...
Původně jsem to takhle v plánu měl, ale víte, jak to je, u vody nechcete riskovat, že vám foťák zmizí pod hladinou.
Tak schválně, jaký byl zatím váš největší úlovek?
Nic zvláštního, jen samé průměrné.
Takže profi rybář Jakub Vágner se nemusí bát, že byste mu začal fušovat do řemesla?
A tak to já bych mu i moc rád fušoval, kdyby mi ty výlety někdo zaplatil. Jestli máte na někoho kontakt, sem s ním, budu moc rád rybařit za peníze. (směje se)
Třeba se někdo ozve. Ještě k Tokiu, přibalíte si s sebou i nějakého maskota?
Nic takového nemám. Já už spíš balím různé ortopedické pomůcky. (směje se) Kdybych třeba zapomněl podpatěnku nebo pásku na loket, tak to bych asi nesl moc těžce.
