A do Jihlavy se teď také vrátil, aby se s místním A-týmem chystal na jarní část sezony.
Tušil jste, že na vás vedení FK Haugesund neuplatní opci?
Ano, věděl jsem už nějakou dobu, že to takhle dopadne. Taky se na nich obrovsky podepsal covid. Hlídají si tam teď každou korunu a zřejmě budou muset sáhnout i k prodeji některých hráčů. Z logiky věci bylo tudíž jasné, že v takové chvíli asi jen těžko uplatní opci na gólmana, který nechytá.
Vy jste si skutečně nezachytal ani minutu?
Ne. Přitom některé zápasy se nám úplně nepovedly, tudíž jsem cítil, že bych se příště mohl objevit v bráně. To se ale nestalo. Asi tam byly věci, které jsem nedokázal ovlivnit.
Cítil jste křivdu?
Takový už je někdy fotbalový život, musíte skousnout i to, že šanci nedostanete.
Zkoušel jste si promluvit s trenérem brankářů? Vždyť to byl právě on, kdo vás tolik chtěl...
Samozřejmě, že jsem se s ním bavil, ale řekl mi, že rozhodovací pravomoc má jen do určitého bodu, pak už je to na hlavním trenérovi.
A ten měl evidentně jiný názor...
Přesně tak. Měl svoje hráče a sestavu nerad měnil. Naznačil mi třeba, že bych mohl chytat, ale na poslední chvíli si to pak rozmyslel.
Jak tedy budete na svoji půlroční norskou zkušenost vzpomínat?
Z hlediska běžného života v Norsku a podmínek, to bylo naprosto úžasné. Pak to má ovšem i druhou stránku, fotbalovou, a já prostě nechytal.
Takže jste se zpátky i těšil?
Máte pravdu. Zdejší prostředí znám, lidé tady znají mě, takže pro mě to bude určitě lepší. Navíc mám v Jihlavě rodinu, na konci listopadu se nám narodil syn.
Přítelkyně s vámi neodjela?
Spíš pendlovala. V Jihlavě jsme si nechali byt, právě i kvůli tomu, že musela na kontroly. Z pěti měsíců, které jsem v Norsku strávil, se mnou byla zhruba polovinu času. Na porod ale odletěla domů.
A vy jste u něj chyběl?
Ano, ale tím, že přítelkyně musela pár dnů zůstat v porodnici, tak jsem je tam ještě stihl. A domů už jsem si je potom vezl sám.
Jaké jste vybrali synovi jméno?
Niklas.
Je vidět, že vás severské angažmá v určitých věcech poměrně dost ovlivnilo...
(usmívá se) My jsme hledali něco neobvyklého, klasická česká jména se nám moc nelíbila. A když jsme pak narazili na Niklase, okamžitě jsme věděli, že ho chceme.
Jste vzorný otec?
Jasně. Přebaluju, vozím kočárek, vařím, uklízím... Zvládám všechno.
Jinými slovy se dá říct, že jste vlastně vzor ideálního muže...
Přesně tak. Teda musela by to ještě potvrdit přítelkyně. (směje se)
Co vám zahraniční zkušenost dala nejvíc? Když tedy pomineme, že jste díky ní vybral synovi krásné severské jméno?
Jak už jsem říkal, fotbalově to úplně nedopadlo, představoval jsem si to jinak. Tvrdili, že mě postaví do poháru, a když se osvědčím, budu chytat i v lize. Jenže kvůli koronaviru se pohár zrušil a já neměl trenéra jak přesvědčit. A co se týká toho ostatního, tak v devadesáti procentech to bylo super. Myslím, že mě tahle zkušenost dost posunula.
Luděk Vejmola na jihlavském tréninku
Když už jste znovu zmínil pandemii, vy už jste nemoc covid-19 prodělal?
Nevím, protože v Norsku se netestovalo. Teda v době, kdy jsem tam byl já, teď už se tamní situace taky zhoršila. Ale jinak jsem měl štěstí, že všude bylo otevřeno a nemusely se nosit ani roušky. Jen se doporučovalo dodržovat rozestupy a dezinfikovat si ruce.
Je něco, co byste z Norska moc rád přenesl i k nám do České republiky?
Z fotbalového hlediska určitě profesionalismus. U nás jsme zvyklí si ulevovat, najít si snazší cestu. Je to v nás nějak zakořeněné. Teď jsem třeba slyšel v pořadu Jana Krause hokejistu Davida Pastrňáka, který říkal, že když byl ve Švédsku a šel do posilovny, tak se tam hráči hlídali sami. Někdo třeba udělal o dvě opakování méně a už u něj stál starší hráč a domlouval mu, jak si to představuje. A v Norsku to bylo úplně stejné. Když jsem se ptal kluků, proč posilují, když mají volno, tak mi jeden mlaďoch okamžitě odpověděl, že na sobě maká, protože se chce dostat do Anglie.
