HB Ostrov sice působí v novém ročníku nejvyšší domácí soutěže stolních tenistů v roli nováčka, nicméně jeho kádr je doslova nabitý skvělými hráči.
Šéfovi havlíčkobrodského klubu Miroslavu Jinkovi se podařilo přivést na Vysočinu například i čtyřicetiletého bývalého reprezentanta Ukrajiny a České republiky Dmitrije Prokopcova.
„S brodským majitelem jsem jednal na konci loňské sezony a líbilo se mi, jaký nastavil cíl. Vrátil Brod na scénu a má v plánu vyhrát titul. Proto jsem mu kývnul,“ prozradil rodák ze Simferopolu.
Předtím jste v Česku působil v Ostravě a v Praze, není pro vás Havlíčkův Brod příliš malý?
Naopak, je to tady daleko lepší. Praha je hodně divoká. Navíc, když jsem působil ve Francii, tak jsem taky hrával v malém městečku, kde bylo nějakých dvacet tisíc obyvatel. Umím se přizpůsobit. V Brodě se mi líbí.
Dmitrij ProkopcovProfesionální hráč stolního tenisu se narodil 5. ledna 1980 na Ukrajině v Simferopolu. Ping-pongu se věnuje od šesti let, a když mu bylo o deset víc, reprezentoval Ukrajinu na evropském šampionátu v Bratislavě. Kvůli sporům s národním týmem však požádal o české občanství a v roce 2008 ho dostal. V nejvyšší tuzemské soutěži hrál především za pražské El Niňo, ale vyzkoušel si také ligu ve Francii či v Polsku. Vyhrál čtyřikrát nejvyšší domácí soutěž a na mistrovství Evropy v Ostravě v roce 2010 pomohl České republice k bronzové medaili. S reprezentací skončil před dvěma lety. V letošní sezoně obléká barvy Havlíčkova Brodu. Je ženatý, s českou manželkou vychovává dvě dcery. |
Kolik času na Vysočině trávíte?
Dohoda je taková, že jezdím na zápasy a jednou měsíčně zůstávám na celý týden. Trénuju s týmem a věnujeme se mládeži.
Takže vaše smlouva zahrnuje i trenérskou činnost?
Ne, to zatím ne. Prostě se snažíme, aby od nás mládež při tréninku něco odkoukala a zlepšovala se.
Když už jsme u mládeže, kdo vás přivedl na Ukrajině ke stolnímu tenisu? Nebo to byla rodinná tradice?
Právě že ne, řekl bych, že to byla spíš náhoda. Tehdy totiž u nás nebylo moc na výběr, možná ještě tak hrát fotbal. Já se ze začátku věnoval tanci, ale pak mě vzal táta na ping pong a už jsem u něj zůstal.
Prostě jste se rozhodl tancovat už jen za stolem?
(směje se) Tak nějak. Stolní tenis se mi zalíbil, byl mi blízký.
Nikdy jste nelitoval?
Vůbec. Poznal jsem díky ping pongu spoustu zemí, jiné kultury a našel si i celou řadu kamarádů. Jsem se svým výběrem spokojený.
Jaké bylo dětství na Ukrajině?
Od sedmi let jsem dvakrát denně trénoval. A v kombinaci se školou to tedy moc dětství nebylo. Buď jsem se učil, nebo stál za stolem. Ale tak to prostě chodí, pokud se člověk chce někam dostat. Vždycky musíte něco obětovat.
Už v osmnácti letech jste z Ukrajiny odešel a čas trávil především v Česku, kde jste později získal i občanství. Cítíte se ve svých čtyřiceti letech být víc Ukrajincem, nebo Čechem?
Určitě Čechem. S Ukrajinou mě spojovala jen rodina.
Navíc jste se nepohodl s tamním stolnětenisovým svazem...
Je to tak, nastavil nám hráčům takové podmínky, že se to prostě nedalo skloubit. Proto jsem se taky rozhodl, že chci reprezentovat Českou republiku, dokázat v jejím dresu něco i na mezinárodní scéně.
Což se povedlo v roce 2010, kdy jste slavil bronzovou medaili na evropském šampionátu družstev v Ostravě...
Je to můj největší zážitek z celé kariéry. Na stolní tenis tam přišlo pět tisíc lidí, což bylo fantastické. A podruhé jsem měl obrovskou radost, když jsem se před čtyřmi lety probojoval na olympiádu do Ria.
Dění ve své rodné zemi dál sledujete? Situace na Ukrajině už není řadu let jednoduchá...
Jasně že sleduju, pořád tam mám maminku a spoustu kamarádů, kteří zůstali v Kyjevě. Politika je na Ukrajině někde jinde a zatím asi jiná zůstane.
Kdy jste se byl na Ukrajině podívat naposledy?
Popravdě řečeno, za posledních osm let ani jednou. Mám dvě malé dcery a kvůli tamní neklidné situaci jsem se s nimi bál na Ukrajinu vycestovat.
A jezdí tedy aspoň vaše maminka sem za vámi do Česka?
Už je starší, takže by cestu nezvládla. Naposledy přijela před sedmi lety, když se nám narodila naše první dcera. Od té doby spolu komunikujeme jen přes videorozhovory.
Ještěže existují vymoženosti jako Skype či WhatsApp, mám pravdu?
Je to obrovská výhoda.
Na české občanství jste čekal pět let, během nichž jste nemohl reprezentovat ani jednu zemi. Co tak dlouho trvalo?
V té době už jsem byl v Česku ženatý, takže stačilo podat daňové přiznání a udělat jazykovou zkoušku. Mnohem horší a zdlouhavé bylo papírování ze strany Ukrajiny. V tomhle směru jsem moc vděčný předsedovi České asociace stolního tenisu Zbyňku Špačkovi, který mi v roce 2008 pomohl získat české občanství a odstartovat tak moji reprezentační kariéru.
Česky mluvíte výborně, nedělala vám čeština problémy?
Vůbec ne, já jsem totiž celkově na jazyky docela talentovaný. Moje výhoda byla to, že jsem tady neměl žádného kamarády z Ukrajiny ani z Ruska, takže jsem se musel hned učit. Během půl roku jsem bez problémů rozuměl a za další půl rok už jsem i v pohodě mluvil.
Je tedy vůbec něco, na co jste si musel v Česku delší dobu zvykat?
Zpočátku jsem nemohl přijít na chuť smaženému sýru. (směje se)
Kromě nejvyšší české soutěže jste si vyzkoušel i francouzskou a polskou. Nepřemýšlel jste tehdy spíš o francouzském nebo polském občanství?
Je pravda, že Francii jsem miloval. A byla doba, kdy jsem si myslel, že bych tam mohl zůstat. Jenže Francouzi jsou moc velcí patrioti, a když mi tam pak onemocněla manželka a nebyli schopni jí pomoct, tak jsem to bral jako impuls, že by to nebyl dobrý výběr.
 |
Máte dvě malé dcery, už některá z nich bere do ruky pálku?
Jedné je osm a druhé šest a zatím to ani u jedné na stolní tenis nevypadá. Spíš tančí a chtějí hrát velký tenis. A jsem možná rád, že je to netáhne ke stolnímu tenisu, protože vím, o jak moc náročný sport se jedná.
Přesto vás evidentně stále baví. Jak dlouho si troufnete ještě hrát na nejvyšší úrovni?
Já doufám, že co nejdéle. Jsou i padesátiletí hráči. Prostě až nebudu mít z ping pongu radost, skončím. A taky samozřejmě bude hodně záležet na zdraví.
A co potom?
Rád někoho učím, takže bych chtěl zůstat v některém klubu třeba právě jako trenér. Ale zatím na to moc nemyslím.
Jak už bylo řečeno, Havlíčkův Brod je v extralize pro letošek nováčkem, nicméně patří hned k největším favoritům...
Máte pravdu, máme papírově nejlepší tým, což znamená, že cítíme tlak ze všech stran. A my to chceme v reálu potvrdit.
Překvapilo vás, jakým areálem HB Ostrov disponuje?
Ani ne, už jsem v něm párkrát byl. Jsem rád, že Míra Jinek takovouhle halu postavil. Opravdu je to zázemí se vším všudy. Nemá absolutně žádnou chybu. Najdete v ní všechno od A až po Z.
V prvním utkání jste vyhráli v Liberci 3:1 a ve druhém pak doma porazili KT Praha 3:0. Ovšem Miroslav Jinek právě o vás řekl, že jste mu dost hrál na nervy. To byl záměr?
(směje se) Určitě ne. Ale to víte, měli jsme dlouho pauzu a navíc v novém prostředí se chcete ukázat, takže nervozita pracovala. Naštěstí jsem všechny mečboly odvrátil a věřím, že příště už to bude z mé strany jednodušší.
