„Není to příběh primárně o stáří. To je pouze pomocníkem k zobrazení příběhu. Je to vlastně retrospektivně vyprávěný příběh jejich životů. Tak trochu detektivka. Je tam napětí, humor, láska, ale i smrt,“ říká jednatřicetiletá autorka o svém knižním debutu, který čtenáře zavede na chvíli i do předválečného Československa.
Co všechno vás přimělo začít psát?
Odmalička jsem pořád něco tvořila. Bavila mě literatura a sloh. I na vysoké škole jsem měla vždy mezi prvními hotové eseje. Také v práci se psaní pořád objevovalo. Pokaždé trochu jinak, ale bylo tam. Třeba ve formě inovativních projektů popsaných na padesáti stránkách.
Veronika Doskočilová
|
Ale to je trochu jiná „literatura“.
Přesně tak. Pořád se text musí držet v určitých mantinelech. Já jsem si ale chtěla psát podle sebe. A tak jsem začala. Psala jsem každou volnou chvíli.
Jak dlouho kniha vznikala?
Psát jsem začala na konci roku 2017 a v říjnu 2018 jsem měla rukopis hotový. Pak ale přišlo období zvažování, co s tím dál. Dala jsem text přečíst vybraným přátelům a ti řekli, že bych to měla vydat. V dubnu 2019 jsem oslovila první nakladatelství.
Podle čeho jste vybírala nakladatele a jakou jste s nimi měla zkušenost?
Zkušenost jsem měla pozitivní. Vím od známých, že někomu nedají ani zpětnou vazbu nebo se rok neozvou. Mně všechna nakladatelství odpověděla, včetně těch velkých. Nakonec jsem se rozhodla pro malé rodinné nakladatelství Lirego, kde si rukopis za týden přečetli a dohodli jsme se na spolupráci. Smlouvu jsme podepsali v prosinci 2019 a kniha se začala připravovat. Pak už to mělo rychlý spád. Kniha měla původně vyjít v dubnu, ale přišel koronavirus a vše se posunulo.
Téma knihy se odehrává ve Spojených státech. Je to čistá fikce, nebo jste vycházela z konkrétního příběhu?
Je to čistá fikce.
Částečně je příběh zasazen do domova pro seniory. Proč jste nepopisovala český domov důchodců?
Chtěla jsem si v knize vysnít svůj domov seniorů. Chodila jsem totiž do domova necelé tři roky jako dobrovolnice a pochopila jsem, jak tam některé věci fungují. Nebyla jsem se vším docela spokojená, ale to je na jiné téma. Pak jsem si řekla, že hrdiny zasadím do pětihvězdičkového domova důchodců, kde je péče více než stoprocentní. Ale pocity, které tam lidé zažívají, jsou úplně stejné, jako u seniorů, kteří jsou v českých domovech, a které jsem potkala.
Osoby, se kterými jste se tam setkala, tedy najdeme i v knize?
Není to přímo postava, ale jsou tam její myšlenky. Když jsem do domova začala chodit, přidělili mi jednu osamělou paní a za ty roky se z nás staly kamarádky. Její myšlenky pro mě byly velmi inspirativní. Je tam věta, která je neskutečně silná a možná i trochu strašidelná. V té době se jí v domově dělo něco nepěkného, ale ona řekla: „No co, musíme být rádi, že můžeme někde být.“ Její spolubydlící měla zase jiný příběh. Byla to zdravá babička, která neměla v domově co dělat. Ona sama tam být nechtěla. Já jsem velmi odsuzovala její rodinu za to, že ji tam dali. Pak jsem se ale dozvěděla, že tam byla jen dočasně, protože rodina jí opravovala domek. Já jsem je odsoudila, ale vůbec jsem nevěděla, co je za tím. Věci zkrátka nejsou černobílé a důvody, proč jsou lidé v domovech, jsou opravdu různé.
Někomu se může zdát, že příběh z domova pro seniory bude něco depresivního, smutného. Setkáváte se s takovým názorem?
Bohužel jsem zjistila, že když se v anotaci objeví slovo domov důchodců, tak lidé automaticky odradí a bojí se té knihy a nechtějí do ní jít.
Čím to? Bojí se stáří?
Je to nejspíš obraz naší společnosti. Nechtějí se dívat tak daleko dopředu. Vidí na konci spoustu nemocí, úbytek sil, i to, že nás budou dohánět věci, které jsme za život nestihli, nebo je dělali špatně.
Přitom ale ta kniha není vůbec o stáří.
Přesně tak. Samozřejmě hrdinové jsou v určitém věku a částečně se to odehrává v domově důchodců, ale on to je vlastně retrospektivně vyprávěný příběh jejich životů. Na základě jejich příběhů poznáváme, proč jsou takoví, jací jsou, co je formovalo do této podoby tak, že jeden je protivný pozitivista a druhý věčný mrzout, který se dívá na sklenku optikou, že je poloprázdná. Stěžejní jsou jejich myšlenky, které můžeme mít v jakémkoli věku. Lidé, kteří to četli, mi říkají, že to není depresivní, že to je vlastně neskutečně pozitivní příběh, u kterého se místy i zasmáli.
Jaká je stěžejní myšlenka pro vás?
Asi to, že současnou přítomností si tvoříme budoucí minulost. A ta nás, až budeme staří, kdekoli dožene. Paní, za kterou jsem chodila, byla imobilní, celé dny proležela, a tak žila především svými vzpomínkami. Já jsem si ověřila, že vzpomínala na ty hezké chvíle v životě, ale samozřejmě byly i momenty, kterých litovala. Já říkám, že teď máme vše ve svých rukách. Je to o tom si to uvědomovat.
V jakém období se kniha odehrává?
Je to rok 1997. Hlavní příběh se odehrává v období tří měsíců, ale skrz deníky se dostáváme do daleké minulosti. Vracíme se do meziválečného období před druhou světovou válkou. Část knihy je psána poněkud netradiční formou jako deník. Kumšt byl pohlídat si, aby všechna data seděla. Když jsem napsala, že třeba čtvrtého dubna byla neděle, tak jsem chtěla, aby tomu tak opravdu bylo.
Je tam i československá linka.
Ano, některé reálie jsem zasadila do Českého Krumlova.
Říká se, že jsou dva typy autorů. První, kteří mají dopředu velmi pečlivě danou osnovu příběhu. A pak ti druzí, kteří tvoří zkrátka tak, jak jim to mysl přináší. Kam patříte vy?
Já jsem ten druhý typ. Je to pro okolí těžko pochopitelné, ale já zkrátka sednu a píšu. Nápady mi přicházejí postupně. Má to svá úskalí. Mnohdy se dostanu do slepé uličky a nevím, jak dál. Tak si dám týden pauzu, pak mě něco napadne a já vím, že přesně takhle to má být. Zároveň je to takové dvojí psaní. Prvně napíšu text jako takový a pak přichází druhá fáze, kdy si musím vše ověřovat. Hlídám si například, aby mi navazovaly časové roviny, nebo abych měla jména v pořádku.
Kdo vám dělal přebal?
Já sama. Věděla jsem, že by tam měla být lavička, protože kniha začíná rozhovorem dvou mužů na lavičce a na konci se také objevuje ona lavička. Má velkou symboliku a chtěla jsem ji mít na obálce. Mám ráda akvarel, takže jsem udělala návrh. V nakladatelství se to líbilo a vyšli mi vstříc. Patří jim velké díky za to, že nechali můj otisk i na přebalu knihy.
Četla jsem na knihu velmi pozitivní recenze. To vám musí dělat radost...
Když jsem vydala knihu, tak mi všichni říkali, že musím mít obrovskou radost, když se mi vlastně splnil můj sen. Ale u mě se obrovská euforie nedostavila. Přichází to ale v momentech, kdy mi lidé volají, že je to dojalo nebo změnilo náhled na život. To jsou ty okamžiky, kdy si člověk řekne, že tohle je ten pravý smysl. V tyto momenty jsem opravdu šťastná. Samozřejmě se bojím té první negativní reakce. Asi přijde. Nemůže se líbit všechno všem, ale zatím jsou ty reakce hezké.
Prý už tvoříte druhou knihu?
Mám dokonce hotový rukopis, který je teď u nakladatele. Uvidíme, co na to řekne. Já říkám, že témata si mě hledají sama. Téma přijde samo a už se od něj nedokážu odpoutat. Nedá mi spát.
O čem tedy nová kniha bude?
Téma se částečně odehrává během druhé světové války. Hrdiny, kteří se v příběhu po válce setkávají v Anglii, spojil Terezín. Takže opět historie, psychologie ale i poutavý příběh.
