Zajímavostí zmíněného filmu také je, že si v něm vedle Jana Třísky zahrál detektiva Martina Jaroslav Vízner, starší bratr herce Oldřicha Víznera. A pak také roli „Itala“ ztvárnil Allan Laufer, mladší bratr zpěváka a herce Josefa Laufera. Oba bratři svých slavnějších sourozenců emigrovali v roce 1968, dva roky po natáčení na Vysočině.
Jaroslav Vízner, který je i scenárista a režisér, si tehdy zahrál detektiva Martina celkem ve čtyřech divácky vřele přijatých filmech. „Dodnes mám pocit, že jsem neodpověděl na všechny dopisy, které mi tenkrát chodily. Martin pro mě znamenal i dost velkou porci popularity. Když jsem se například po čtvrtstoletí vracel do Česka, potkala mě ve vlaku paní, která ve mně Martina poznala,“ popsal před časem Jaroslav Vízner v týdeníku 5plus2.
Kvůli této práci dostal v 60. letech oblečení, které musel nosit už v civilu před natáčením, aby ve filmu vypadalo jako používané. Taky mu štáb už předem zapůjčil kabriolet Škoda Felicia, aby se v něm naučil jezdit. S tím ale zažil nepříjemnost. Někdo upozornil Bezpečnost, aby prověřila, kde na auto vzal. A herec pak opravdu musel k výslechu. I když vše vysvětlil, cítil pak pachuť z celé příhody.
Kvůli emigraci hlavních herců se film nevysílal
Do Švýcarska emigroval na podzim roku 1968. Žil v Ženevě, kde nejdřív vystřídal různá zaměstnání. I tam později pracoval u filmu a hrál také detektivy, přestože zpočátku neuměl řeč. Ve Švýcarsku se věnoval i televizní práci. V době po roce 1989 se vrátil do vlasti.
To bratr zpěváka Josefa Laufera Allan se narodil během druhé světové války v Londýně, přesněji v srpnu roku 1940. Tedy rok po svém v Česku známějším sourozenci. V Anglii rodina strávila celou válku. Otec bratrů byl lékař s výtvarným talentem. Po válce se Lauferovi přestěhovali do Čech. Allan Laufer si v šedesátých letech zahrál ještě ve filmech Jak se krade milión a Každý mladý muž.
Hlavně ale zdědil po otci výtvarné vlohy. Když v roce 1968 emigroval z Československa do své rodné země, kreslil pro animovaný film. Později se přestěhoval na španělský ostrov Tenerife, kde se začal věnovat parapsychologii a svému vlastnímu pravidelnému televiznímu pořadu.
A jelikož emigroval později i Jan Tříska, nemohla se detektivka z Pelhřimovska o Martinovi dlouhé roky promítat v kinech ani vysílat v televizi. V tomto filmu s letní atmosférou šedesátých let se jezdilo v kabrioletech. Pátrání detektiva Martina bylo takové prázdninově uvolněné. Třeba i na náměstí Československé armády v Kamenici nad Lipou.
Z filmového hotelu je ubytovna pro dělníky
V ději má své místo i tamní hotel U lípy, který opravdu dodnes stojí u lípy. „Hotel byl postaven v roce 1901 na místě hotelu Pošta, který v roce 1899 vyhořel. Jako hotel fungoval asi do roku 2009. Poté byl několik let zavřený, změnil majitele. V současnosti je zde ubytovna pro zahraniční dělníky,“ popsal Petr Pech, vedoucí městského muzea v Kamenici.
Ve filmu si zahráli i Martin Růžek či Jan Skopeček. Důležitou postavu v celém příběhu ztvárnil i oblíbený herec Václav Lohniský. Ten představoval fotografa, který měl v Kamenici ateliér blízko náměstí.
„Fotoateliér se tehdy podle pamětníka ve skutečnosti nacházel v Kamenici nad Lipou ve Vackově ulici, která vede z náměstí ke kostelu,“ doplnil Petr Pech.
V detektivce jsou důležitou součástí děje takzvaná štěstíčka koupená u kolotočů na poutích. Jedna z poutí se natáčela i u kostela svatého Tomáše Becketa v Nové Cerekvi. V tomto městysi stojí za vidění i opravená synagoga, architektonicky jediná svého druhu ve střední Evropě. V letní sezoně otevírá každý den kromě pondělí.
Filmaři propojili Kamenici s Červenou Lhotou
Jaroslav Vízner jako Martin pátral i u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Ústrašíně. A také na pouti v Kamenici nad Lipou u zámku.
Mimochodem, filmaři v této detektivce umně propojili zámek Červená Lhota právě s Kamenicí nad Lipou. Konec konců oba zámky mají fasády laděné do červena. V Kamenici jsou v současnosti zařízeni jak na dětské turisty (expozice hraček), tak pro dospělé (expozice nábytku Cesty designu).
Městské muzeum má navíc stálou expozici, která představuje více než 750letou historii Kamenice nad Lipou. Prostředkem je v ní smyslové vnímání návštěvníka, tedy zrak, sluch, hmat, čich a chuť. Jednotlivé smysly jsou pojítkem celé expozice, podle způsobu vnímání jsou exponáty rozděleny do skupin. Cílem je zapojit návštěvníka do interaktivní hry.
