Zpočátku ta situace vypadala celkem nevinně, jenže z ní nakonec padla rozdílová branka, která rozhodla o porážce jihlavských fotbalistů v souboji s Duklou Praha. Domácí zvítězili na Julisce 2:1.
„Křičel jsem na Walyho, protože ten míč letěl přímo na mě. Jenže on se do něj rozhodl jít. Překvapilo mě to,“ popsal brankář FC Vysočina Luděk Vejmola nedorozumění ze 47. minuty, po němž padl rozhodující gól domácího záložníka Lukáše Holíka.
Na startu druhé ligy Dukla porazila Jihlavu, krátce po půli rozhodl Holík |
Myslím, že zaskočených bylo nejen na hřišti, ale i u televizních obrazovek víc...
Je pravda, že překvapení to bylo i pro ostatní naše kluky. Nedokázali jsme následně zachytit náběh Holíka a on už potom míč uklidil do brány moc hezky. Je to škoda, protože ten gól jsme Dukle sami darovali.
Jste si jistý, že vám Diouf rozuměl? Přece jen pochází ze Senegalu a v Česku není zase tak dlouho. Co jste na něj křičel?
Zařval jsem univerzální slovo: mám. A myslím, že Waly už tady nějaký ten týden je a tenhle pokyn by mu problém dělat neměl. Jasně, česky nemluví, nicméně fotbalovým pokynům rozumí.
Myslím, že asi rozuměl i vašemu dalšímu slovu, které následovalo bezprostředně po obdržené brance. Stejně, jako my všichni...
(usmívá se) Jo, v televizi se dají tahle slova docela odečíst. To víte, jsou to emoce.
Rozebírali jste pak onu situaci s Dioufem nějak podrobněji po zápase?
Určitě. Potom mi ještě i psal, že se mi moc omlouvá, že to byla jasně jeho chyba. Ale to nejde, abychom házeli chybu jeden na druhého, shazovali se. Každý v zápase nějakou tu chybu udělá. Jasně, někdy ji soupeř nevyužije, jindy zase ano. Což byl tenhle případ.
Takže jste mu odpustil?
Samozřejmě, že ano. My se musíme podporovat, ne na sebe svalovat inkasované góly. Waly má podporu celého týmu.
Jak se brankáři po takhle zbytečně prohraném utkání usíná?
Já po zápasech celkově nespím skoro vůbec. Usnu většinou až kolem třetí hodiny. A v sedm už jsem zase vzhůru.
To si celý zápas v hlavě přehráváte pořád dokola?
Většinou se snažím ho večer zkouknout, dokud mám všechno v živé paměti. A pak prostě usnu později.
Vy asi nebudete úplně velký spáč, nebo se pletu?
Nepletete, spáč opravdu nejsem.
Vraťme se zpátky na Julisku, jaké to bylo hrát před naprosto prázdnými tribunami?
Divné, komorní. Jako by šlo o nějaké přátelské či přípravné utkání. Ale ta situace byla stejná pro oba týmy. Akorát my jsme se s tím nedokázali poprat. Dukla zvládla zápas líp, vytvořila si víc šancí.
Možná proto, že hráči pražské Dukly jsou na komorní atmosféru v domácím prostředí zvyklí...
Je fakt, že tam nikdy moc lidí nechodí. Ale i těch pár stovek člověk vnímá a líp se do hry dostane. Je velká škoda, že jsme prohráli. Zvlášť, když jsme jim oba góly v podstatě darovali. To mě na tom mrzí nejvíc. My sami se na ně nadřeme a soupeřům je darujeme.
Znovu se potvrdilo, že venku vám zápasy prostě nejdou. A nic na tom nezměnila ani dlouhá pauza, je to tak?
Když jsem po návratu domů sledoval zápas v televizi ze záznamu, tak tam říkali, že jsme venku vyhráli jen jednou. Vůbec jsem to netušil. Nechodím na hřiště s tím, že hrajeme venku, tak mám už předem strach. Ale něco na tom asi bude, statistiky nelžou.
Zase na druhou stranu je potřeba říct, že jste v pondělí prohráli poprvé od loňského 30. srpna, což asi svědčí o kvalitě týmu...
To je určitě pravda. Akorát se vždycky v přestávce protočí dost hráčů a pak chvilku trvá, než si to všechno zase sedne. Každopádně máme fajn partu.
V pátek hrajete doma a předpokládám, že Varnsdorfu hodláte oplatit podzimní porážku 1:2...
Nám nic jiného nezbývá než vyhrát. Když nevozíme body z venku, musíme doma. Jinak se mezi třemi nahoře neudržíme. A jinak máte pravdu, tehdy ve Varnsdorfu to byl z naší strany hodně nepovedený zápas, takže ho musíme odčinit. Stejně jako teď ten s Duklou.
