Současná pandemie viru Covid-19 je natolik mimořádným jevem, že je něčím jako „stoletou vodou“, kterou nikdo z žijících ještě nezažil. Máme sice k dispozici jak poměrně věrohodné popisy různých pandemií v minulosti, tak jejich literární ztvárnění (jako např. Camusův Mor či Boccacioův Dekameron), ale autentický pohled chybí. Nemůže být, menší epidemie v posledních sto letech je sice možné zobecňovat a extrapolovat (v prostoru, nikoli v čase), ale dnes se jedná o kvalitativně jiný jev.
Nesmí nás mást stále ještě relativně nízká čísla postižených (ve kterých se pozitivně projevují přijatá restriktivní opatření), protože tato čísla vždycky zachycují realitu týden, dva starou, dneškem určitě překonanou.
12 pohledů na koronavirusKolektiv těchto autorů pod vedením Václava Klause na portálu iDNES.cz postupně přinese sérii 12 textů, v nichž analyzuje současnou situaci okolo koronavirové pandemie a zároveň nabízí řadu doporučení, jak minimalizovat vážné dopady této krize na naši společnost, mezilidské vztahy a na ekonomiku země. |
Žili jsme poměrně dlouhou dobu v unikátním historickém období relativního blahobytu a bezpečí. Zvykli jsme si na to. O to je to dnes tíživější.
Změna kvality není v samotném charakteru nemoci, neboť byly i hrozivější pandemie. Ta dnešní je v zaútočení na člověka vlastně „výběrová“, ve svém vážném provedení zasahuje převážně jedince oslabené jinou nemocí či věkem.
Novostí je však nejen mimořádná otevřenost a propojenost dnešního světa, ale novostí je i styl života dnešních generací, jejich nafoukaná nepokora vůči všem možným rizikům a nebezpečím, jejich spoléhání se na sílu a všemocnost moderní lékařské vědy a existujícího zdravotnického systému. Jsme dnes konfrontováni s něčím, s čím nikdo nepočítal, co už podle mnohých nemělo v „moderním“ světě 21. století co dělat. Odvykli jsme si, že se i na banální nemoci umírá. Rychle se zapomnělo, že tomu tak není.
Koronavirus v Česku |
Novost je ale také v oslabení individuální zodpovědností jedince v dnešní „nanny“ (pečovatelské) společnosti, v nadměrně pojišťované (a zajišťované) společnost, která spoléhá více na stát než na sebe samu.
A ten stát, jak se více a více lidí každým dnem přesvědčuje, tuto péči nemůže zajistit. Ne specificky náš stát, ale stát jako takový, ne náš Babiš či Vojtěch, ale kdokoli, kdo rozhoduje – a z podstaty věci rozhodovat musí – nikoli o sobě samém, ale o tisících či milionech lidí, a kdo – i při své jakkoli vysoké míře altruismu či sebeobětování na straně jedné či velikosti svých schopností na straně druhé – není „v kůži“ (a pocitech úzkosti) jednotlivého konkrétního člověka. To nás vede k varování před velkým rozsahem, extrémností či kategoričností dnes navrhovaných nebo již prováděných státních zásahů. To je zásadním postojem IVK.
Institut Václava Klause je think-tank, který okolo bývalého prezidenta České republiky sdružuje několik ekonomů a společenskovědních expertů. |
To není polemika s tím, že je omezení sociálních kontaktů nutné. Musí nám jít o rozložení postupu nákazy v čase, aby počet nemocných, vyžadujících urgentní péči, nepřesáhl kapacity zdravotního systému.
Vypadá to, že jde primárně o zdravotní, medicínský či epidemiologický problém (a téma). Jde i nejde. Mnozí – a my s nimi – oprávněně varují, že je třeba zabránit tomu, aby léčení (celospolečenské léčení, nikoli léčba konkrétního nemocného) nebylo větší újmou než choroba sama.
Nechceme předstírat, že jsme lékaři či epidemiologové, nechceme ohromovat ani vyčtenými moudrostmi z jejich oborů, ani přemírou statistických dat o úmrtnosti, smrtnosti a nakažlivosti koronaviru Covid-19 (které se navíc každým dnem mění). Nechceme líčit teď hrůzy umírajících na tento typ koronaviru, kterých jsou dnes u nás zatím „jen“ jednotlivci (až dopíšeme sérii těchto textů, jistě jich už budou desítky).
Nechceme to dělat proto, že v normální době nevšímavě přecházíme umírání z jiných příčin. V roce 2018 (v poslední datově zpracovaný rok) podle ČSÚ v České republice zemřelo 112 920 lidí, což je – zaokrouhleno – 310 našich spoluobčanů denně. Kolik tragédií a hrůz přitom nastává! Objevili jsme je právě dnes? Nebo až dnes? Dosud nás nechávali chladnými?
Odpovědi na tyto otázky jistě nejsou snadné, ale v každém případě vyžadují střídmý pohled, nepaniku a neextrémní zákroky státu. Vyžadují uvědomění si toho, že vždy v životě (i teď v pandemii) existuje „něco za něco“, jak špatně překládáme do češtiny standardně používaný anglický termín „trade-off“. Zapomínat na to se nám může zle vymstít. Důsledky léčby nemoci mohou být ve svém součtu horší než nemoc sama.
Jsme přesvědčeni, že se tím vším musí zaobírat a své názory vyslovovat i institut zabývající se veřejnou politikou (lepší je anglické public policy), společenskými a ekonomickými tématy.
V posledních letech či vlastně už desetiletích jsme se věnovali mnoha podobným mnohadimenzionálním problémům jako byl pád komunismu, radikální transformace ekonomického a politického systému a vytváření systému nového, důsledky vzdávání se národního státu (i když je adjektivum národní asi nadbytečné) ve prospěch nadnárodních organizací, zejména Evropské unie. Věnovali jsme se i falešnému alarmismu, který šíří věrozvěstové globálního oteplování, věnovali jsme se i fenoménu velké ekonomické recese let 2008-2009 i uměle vyvolávané masové migrace do Evropy. Proto se nyní věnujeme koronavirové krizi.
Není to předčasné, je to spíše opožděné. Na tuto krizi jsme nebyli připraveni, ne Babiš, Vojtěch či Prymula, ale my všichni. A s námi celý svět. Částečně i proto, že se na podobné krize připravit nelze. Nejde nám o politickou hru s někým nebo proti někomu. Jde nám o tento mimořádně nebezpečný jev a jeho očekávatelné důsledky. Proto budeme v dalších dnech v naší analýze pokračovat. V dalším díle přineseme naše střídmé hodnocení současné situace.
