Říkal jste, že věž na katedrále svatého Bartoloměje v Plzni patří k těm lehčím výstupům, s věžákem v Olomouci je to horší. Jak jste teď v Los Angeles dokázal 62 pater za 12 minut a sedm vteřin?
Před mrakodrapem nebyly žádné jiné disciplíny, to byl jen výběh. Sám jsem nevěděl, co od toho čekat, jak rozvrhnout síly. Nakonec jsem to rozvrhl asi dobře (smích). Kdybych běžel dnes, vím, že bych do toho mohl dát víc a čas by byl ještě lepší.
Co člověk při stoupání po požárním schodišti vnímá? Aspoň čísla pater?
Já si říkal, hlavně se na ně nedívej. Schodiště vedlo středem mrakodrapu. Asi do desátého patra jsem běžel, pak jsem šel po dvou schodech. V 35. jsem si říkal, že je to dobré. Problesklo mi hlavou, že bych se ve 48. patře mohl rozběhnout. Když jsem pak viděl číslo 48, uvědomil jsem si, že kdybych se teď rozběhl, v 55. patře bych už třeba nemohl. Co pak? To zbytek polezu po jednom schodu? Nakonec jsem se rozběhl asi osm pater před koncem.
Česká reprezentace |
Jak jste se cítil na střeše?
Překvapivě dobře. Kdyby tam hořelo, vzal bych proudnici a bez problémů hasil. To mě samotného překvapilo. Hned za cílem byli pořadatelé, kteří mi ze zad sundali dýchací přístroj, vylili na mě vodu a dali napít.
První pocit?
Z člověka kape pot, ani teplo v zásahovém obleku nevnímá. Bál jsem se, že mi cestou nahoru bude kapat pot do očí. Ale měl jsem hodně utaženou přilbu, pot se k očím nedostal. Navíc fukary hnaly do schodiště čerstvý vzduch, vůbec tam nebylo vydýcháno.
Tušil jste v průběhu stoupání, jak na tom jste?
Startovalo se po půl minutách. Pár závodníků jsem cestou nahoru předběhl. My všichni čtyři reprezentanti České republiky jsme naštěstí odstartovali za sebou, já jako předposlední.
Bylo to výhodné?
Přede mnou startoval Petr Moleš, což je mistr Evropy v obdobné soutěži, jako jsou naši nejtvrdší hasiči. Ale jsou tam odlišnosti, mezi jednotlivými úseky jsou přestávky hodina dvě, u nás je to v řádu minut. Ten závod Péťa vyhrál, ale není vytrvalec jako já. Toho jsem v mrakodrapu předbíhal asi deset nebo patnáct pater před cílem.
Netušil jsem, jaký jsem měl čas. Nebyla tam časomíra
Věděl jste, že se dostáváte právě před něj?
Vůbec jsem o tom neměl ponětí. Minutu přede mnou startoval Víťa Malenovský, na závodě v Plzni mě letos porazil o sekundu. Věděl jsem, že když dostihnu jeho, bude čas hodně dobrý. Ale to se mi nepovedlo. Nahoře jsem ale vůbec netušil, jaký jsem měl čas. Nebyla tam časomíra. Říkal jsem si, že jsem do toho nedal úplně všechno. Když jsem se pak dozvěděl, že jsem vyhrál, Víťu porazil o čtyři sekundy a za námi byl skoro minutový odstup třetího, bylo to neuvěřitelné.
Co se vám honilo hlavou při zdolávání mrakodrapu?
Kdybych měl krizi od třicátého patra, asi bych si sakra nadával. Ale šlo mi to překvapivě dobře. Já se hlavně soustředil na správné dýchání. Přihodilo se mi, že jsem se potřeboval dostat před jednoho závodníka zrovna v tak úzkém místě, že ho nešlo předběhnout On šel po jednom schodu. Dvě ramena schodiště jsem takhle musel za ním, než mě pustil před sebe. Než se pak člověk dostal zase do svého tempa, další dvě tři ramena to ještě trvalo.
Když na střeše nebyla časomíra, kdy jste se dozvěděl, že jste mistr světa?
Ani když jsem sjeli výtahem do přízemí, nikde nic nebylo. Pořadatelé byli tajemní, nechtěli nic říct. Náhodou jsem zahlédl papír, na kterém jsem byl napsaný já, pak Víťa, a dál to zakrývaly listiny. Netušil jsem, co to znamená. Výsledky vyvěsili až těsně před vyhlášením. Bylo to něco neuvěřitelného. Na prvních dvou místech Češi! Vyhráli jsme i v týmech.
Kde trénujete výběhy do tak vysokých domů?
V republice nic takového není. Na City Empire v Praze se běhalo necelých třicet pater, to bylo nejvíc. Proto jsem vůbec nevěděl, co od dvaašedesáti pater očekávat.
Co budete dělat dál?
Příští rok pořádá hasičské hry Jižní Korea, tam jsou disciplíny jako v České republice zakončené výběhem. Čim víc pater bude, tím lépe pro mě.
Jak jste se stal hasičem?
Asi jako každý kluk na vesnici jsem začínal u dobrovolných hasičů. V osmnácti letech jsem se dostal do výjezdové jednotky. Po maturitě se uvolnilo místo u profesionálních hasičů a já uspěl. Od jednadvaceti let jsem profesionálním hasičem.
Kdy jste začal se soutěžemi pro nejtvrdší hasiče?
Rok před nástupem do profesionálního sboru. Tehdy jsem někde objevil, že se v Tachově uskuteční první taková soutěž na západě Čech. Závodilo snad dvacet lidí, já skončil na druhém místě.
První úspěch vás nakopl?
Přesně. Začal jsem trénovat. Protože i v dalších závodech jsem byl v popředí, bavilo mě to čím dál víc. Důležitý byl v roce 2013 závod v Plzni. Poprvé se běželo po schodech do patnáctého patra BCB centra na Anglickém nábřeží. Byl jsem třináctý nebo patnáctý. A právě tam jsem si řekl: Mohlo by to jít. A v dalším roce jsem začal objíždět závody po celé republice.
Nebude vás teď na závodech svazovat, že jste mistrem světa?
Doufám, že ne. Snad formu udržím. Mám slušně našlápnuto, chtěl bych vyhrát celou sérii Českého poháru. Doufám, že úspěchy přitáhnou další kluky k našemu sportu. Čím větší bude konkurence, tím líp pro nás. Novým klukům poradím, ale dokud sám závodím, úplně všechno jim neřeknu. Docela by se mi líbilo, kdybych už nebyl na závodech jedním z nejmladších.
