Už při usedání ke stolu přijde velké překvapení: židle váží šestnáct kilogramů. Mnohého napadne, že na těžší nikdy neseděl.
„Chtěli jsme tady mít všechno masivní a poctivé, aby to vydrželo navždy. Ty židle nás samotné trochu zaskočily. Když jsme tady poprvé uklízeli, jak jsme byli zvyklí, že nejdřív dáte židle na stoly, tak to jsme s těmito židlemi udělali jen jednou. Od té doby je už jen šoupeme,“ směje se osmačtyřicetiletý Miroslav Paulíček, majitel Hospody U Klempíře v Herolticích u Jihlavy.
Podnik budoval s manželkou Lenkou a kamarády řemeslníky devět let z ruiny stavení, kde bydlela jeho babička. Idea vybudovat krčmu s bizarním interiérem, masivním nábytkem, podivnými železnými konstrukcemi, která současně připomíná zemědělské muzeum, se rodila postupně.
„Zpočátku jsem si myslel, že očistíme trámy a otevřeme. Čištění trámů nakonec dopadlo tak, že zbyly obvodové zdi a jedna klenba. Neměli jsme peníze, tak jsme improvizovali a využívali materiál, který byl k dispozici. Současně jsme ale nespěchali - oba máme svá zaměstnání, takže provoz hospody pro nás není existenční nutností, ale koníčkem,“ popisuje Paulíček.
Pivo na záchod, prosím. Hosté by nejraději seděli tam
Na vnitřní straně štítu domu jsou velké hodiny. Jenom vypadají jako staré a donedávna ani neukazovaly čas. Byly trochu symbolem hospody, ve které je čas relativní pojem. „Tady se čas opravdu zastavuje,“ směje se Paulíček.
Jeho ženu jednou pobavilo, když přijela skupina hostů z Prahy a ti se dožadovali, aby jim bylo donášeno pivo na toalety. „Strašně se jim tam líbilo, tak si řekli, že budou sedět tam. Samozřejmě jsem jim tam nic nenosila,“ vzpomíná si Paulíčková.
Ani záchody totiž nejsou U Klempíře jako v jiné hospodě. Dveře na toalety se zavírají originálním „branem“ z motouzu a závaží. Navíc nad pisoáry je zavěšeno mohutné paroží. „Pořád jsme ty parohy museli otáčet: přišel myslivec a řekl, že je máme obráceně. Přišel druhý a řekl, že jsme je měli předtím dobře. Tak už s nimi raději vůbec nehýbu,“ pobavilo Paulíčka.
Hosté nikde neuvidí hřebík ani šroub, vše je kované
V lokále na trámech krovu trůní žebřiňák, o který je opřena dobová technická pomůcka: dřevěný pákový hever na zdvihání vozu. Málokdo takovou věc někdy viděl. Není třeba kvůli tomu chodit do muzea, stačí zajít do heroltické krčmy. „Nevěděli jsme, jak ten vůz na trámy dostat. Nakonec jsme ho pěkně postaru dole rozebrali a nahoře zase složili dohromady,“ líčí Paulíček.
Majitelé hospodu neustále vylepšují. Plastová okna zakryli záměrně nakřivo přibitými prkny, kličky udělali z klikových brzd loukoťového vozu. Elektrické vedení ukryli do falešného vodovodu z měděných trubek, do nenápadné kované konstrukce se podařilo schovat i plátno a projektor. Soudobé kohouty radiátorů jsou zamaskovány dvířky od starých kamen.
„Když sem přijedete, hned vás zaujmou detaily: nikde neuvidíte normální hřebík nebo šroub - všechny jsou kované, nebo tak vypadají. U police neřeším rovinu, naopak čím je křivější, tím je to lepší,“ směje se Paulíček.
