I když na sebe obě šelmy vrčí, cení zuby, skáčou po sobě, honí se po výběhu a občas se i pěkně poperou, chovatelé zůstávají v klidu.
„Krmení by pro vlky měla být zábava. Měli by mít možnost se proběhnout a být aktivní, tak jak to je v přírodě. I když jejich šarvátky vypadají na první pohled dost děsivě, neteče při nich krev. Je to jejich přirozené chování a upevňují si tím svou pozici,“ ujišťuje Martin Maláč, mluvčí jihlavské zoo.
Ještě v létě, měsíc po příchodu do Jihlavy, bylo jejich soužití problematičtější a krev při něm opravdu tekla. Oba bratři si ujasňovali, kdo bude ve skupině vůdčím samcem. Tím se nakonec stal silnější a větší Quijote.
„Jsou to přizpůsobivá a inteligentní zvířata. Jejich soužití je nyní bezproblémové. Tedy, až na to krmení,“ usmívá se Maláč.
„Jsou to v dobrém slova smyslu bojovníci. Když jim hodíme dvě půlky kůzlete, každý popadne tu svou, pak ji oba pustí a jdou se poprat. Dominantní samec zahání toho druhého, přičemž na sebe vrčí, skáčou a cvakají zuby. Následně se rozejdou každý do svého kouta a tam svou porci spořádají,“ líčí mluvčí.
Z kůzlete nezbude nic. Vlci sežerou kůži, chlupy, kosti i kopyta
Stravu dostávají obě šelmy podle kondice. „Zpravidla je to jednou za dva dny. Ze začátku jsme je krmili jednou denně, ale o potravu nejevili takový zájem. Dokonce, když jsme jim hodili porci masa, nezvedli ani hlavu. A vlk by takhle líný být neměl,“ podotýká.
Porci masa dokážou vlci kompletně zpracovat. Po kůzleti nezůstane vůbec nic. „Sežerou kůži, chlupy, kosti i kopyta,“ dodává Martin Maláč.
Vlci iberští jsou nejvzácnějším evropským poddruhem vlka. Dnes přežívají na několika málo nejodlehlejších místech. Do Jihlavy přijeli mladí bratři z olomoucké zoologické zahrady letos na jaře. V Jihlavě obývají novou expozici.
