Barokní stavbu s výrazným obloukovým štítem si vypůjčila od města místní společnost historického šermu TAS a pomohla ji uchránit před demolicí, ke které zchátralý dům neměl daleko. Šermíři si ho začali opravovat ke svým potřebám, mají tam i uskladněné věci. Občas se v domě konají komentované prohlídky a přednášky.
„Jenže teď se bojíme, že demolice stejně přijde. Podle nás by to ale bylo nešťastné rozhodnutí. Má se tu v budoucnu stavět okružní křižovatka obchvatu Velkého Meziříčí a dům jí prý bude překážet,“ říká jeden ze členů šermířské společnosti, Radek Kamenský.
Podle jeho mínění je v blízkosti dost místa na takový kruhový objezd, který se historickému domu vyhne. „Ale znáte to, většinou se jde cestou nejmenšího odporu a my bychom neradi, aby musela katovna kvůli tomu ustoupit,“ říká Kamenský.
A přidal další obavu: „Sice máme smlouvu s městem na dobu neurčitou, ale výpovědní lhůtu dva měsíce. Máme v katovně uloženo spoustu věcí. Kdyby došlo na situaci, že budeme muset rychle odejít, bude to pro nás velký problém.“
Případná stavba zasáhne pouze do plotu, domu se nedotkne
Starosta Velkého Meziříčí Radovan Necid ví, že se takové informace ve městě objevují.
„Jsou to ale drby. Takzvaný malý obchvat Meziříčí je hudba vzdálenější budoucnosti. A pokud se bude stavět včetně té okružní křižovatky, sebere maximálně kousek opěrné zdi plotu. Domu samému se vyhne,“ uvedl Necid.
„Stejně tak se šermíři nemusejí bát, že je ze dne na den odtud vyhodíme. To vůbec nehrozí, není důvod. V podstatě je dobře, že dům nespadl a má využití, které se mně osobně líbí,“ sdělil starosta.
Katovna se nachází v odlehlejší části ulice Pod strání poblíž centra. V době svého vzniku ale stála na okraji města. To proto, kdo byli její obyvatelé.
Dům odkazuje na velmi zajímavou část meziříčské historie. Byl postaven počátkem 18. století v době, kdy už katovi ubývalo práce a začal se přeorientovávat na něco jiného.
„Nakonec dělal spíš rasovinu, tedy odklízel mrtvá zvířata ve městě, dále také fekálie v ulicích a podobně,“ zmínil velkomeziříčský archivář Martin Štindl.
Trest smrti utopením byl mírnější než vpletení do kola
V souhrnné publikaci Velké Meziříčí v zrcadle dějin se píše, že počet hrdelních exekucí ve městě narůstal od počátku 16. století. Roku 1501 byla postavena za městem směrem na Brno nová šibenice, ovšem ročně byly vykonány „jen“ jedna až dvě popravy, a tak se stále vyplatilo půjčovat si kata z Jihlavy.
Mimochodem - roku 1505 řešil místní soud případ, kdy dvanáctiletý chlapec zabil a o klobouk oloupil dvě děti.
„Dle dobových zvyklostí měl být vrah za takový čin vpleten do popravčího kola. Nakonec byl na doporučení jihlavského soudu ‚pro léta jeho nedošlá pouze utopen‘. Zdá se tedy, že trest smrti utopením byl v té době chápán jako mírnější než vpletení do kola,“ uvádí publikace.
Poprav ale ve městě přibývalo, až se nejpozději od roku 1613 vyplatilo mít kata vlastního a naopak ho půjčovat. Třeba do Polné nebo Osové Bítýšky.
Od roku 1649 se v Meziříčí usadil katovský rod Vokurků, jenž přišel z Jihlavy a zůstal v několika generacích. „Jenže výkon hrdelního práva vyčíslený v letech 1701 až 1716 na 535 zlatých byl pro zbídačenou městskou pokladnu trvale neúnosnou zátěží,“ zmiňuje kniha o dějinách města.
Už počátkem 18. století měl proto charakter spíše příležitostný. „A po exemplární popravě Jana Dvořáka z Pavlova roku 1730 se ve městě exekuční činnost prakticky zastavila,“ dodávají autoři. Dvaadvacetiletý Dvořák se dopustil vraždy Matouše Lukšů z Radostína. Zemřel po lámání v kole.
