V minulém týdnu pracovníci pražského Národního muzea otevřeli schránku nalezenou v makovici na nejvyšším místě hlavní věže. Dostala se tam během poslední rekonstrukce budovy v letech 1971 až 1977 (o otevírání jsme psali zde).
Pracovníky muzea zaujal i nápis vyrytý na nálezu. „19. VI. 1972, opravu provádí Kopecký František, Vít Jindřich, Minářů Jiří, Kmoch Zdeněk, pracovníci JPPUP Pelhřimov,“ stálo na kovové destičce. Po straně nápisu pak byl vyrytý emblém tvaru ztrojeného písmene P.
Otevírání schránky |
I po čtyřiačtyřiceti letech si na to jeho autor dobře pamatuje. Zdeňku Kmochovi je letos dvaašedesát let. V Nové Bukové na Pelhřimovsku se donedávna živil jako umělecký kovář.
Čas rekonstrukce podle něho zřejmě tehdy nebyl zvolen náhodně. Mašina husákovské normalizace nabírala obrátky a nebylo dobré, že na fasádě Národního muzea - nejexponovanější stavby na Václavském náměstí - jsou dosud viditelné stopy po ostřelování sovětskými okupanty v srpnu 1968.
„Nikdo to neřekl, ale všichni jsme si tehdy mysleli, že se muzeum opravuje proto, aby tam nebyla vidět rozstřílená fasáda a všichni viděli, že se vůbec nic nestalo, že žádná okupace nebyla a Rusové jsou pořád naši bratři,“ vzpomíná Kmoch.
Právě on před čtyřiačtyřiceti lety nápis se jménem svým a svých kolegů do olověného plechu schrány vyryl. „Říkal jsem si, že třeba tu schránku jednou někdo najde a něco tady po nás zbude,“ říká Kmoch.
Nápis vyryl učedník, který koukal mistrům pod ruce
Když se dostal do party restaurátorů střechy Národního muzea, bylo mu osmnáct. Učil se umělecké kovařině.
„Byl jsem tehdy ještě učedník, mohl jsem se tak akorát koukat mistrům na ruce, jak pracují. Ale jenom tak jsme se mohli doopravdy něco od řemesla naučit,“ vzpomíná Kmoch, který se živil za socialismu jako restaurátor kovářských prvků na památkách a po roce 1989 už jako umělecký kovář soukromník.
12. května 2016 |
Zmíněné písmeno P na nápisu na schránce bylo logem Jihočeského podniku pro údržbu památek, zkratkou JPPUP.
Podnik byl jistým symbolem tání v období kolem pražského jara. Vyvinul se totiž z dosavadního Chrámového družstva, tedy komunity lidí, kteří pečovali o církevní památky. Taková činnost ale nezapadala do optiky mocných po roce 1948, a proto chtěli komunisté v padesátých letech družstvo zlikvidovat.
To se však nestalo a na sklonku 60. let z něj vznikl JPPUP. V té době už ubývalo lidí, kteří uměli stará řemesla, tudíž podnik pro obnovu památek potřeboval mladé.
Střechu natírali jedovatými barvami, pak se celá zlatila
Tak se k památkářskému „fochu“ jako učeň uměleckých řemesel dostal i Zdeněk Kmoch. A nedlouho před ním i pozdější věhlasný pelhřimovský restaurátor Jaroslav Benda.
Ten se v letech 1971 a 1972 na střeše Národního muzea s Kmochem potkával. I když Benda pracoval v jiné partě, ze které dnes už nikdo nežije. „Všem mým kolegům z práce na muzeu bylo už tehdy přes padesát, já z nich byl nejmladší,“ říká.
Zatímco Kmoch se nedávno rozhodl řemeslo pověsit na hřebíček, Benda je stále aktivní - i když nyní s nucenou tříměsíční pauzou po autonehodě.
Při zakázce v Národním muzeu pracoval především jako pozlacovač střešních ozdob. Denně pokryl plátkovým zlatem metr čtvereční členité plochy ve výšce s dechberoucím výhledem na Václavské náměstí. Viděl však i hlubokou jámu, kde stavbaři zrovna budovali stanici metra Muzeum.
Benda nanášel zlato na ozdoby z měděného plechu.
„Zbrousili jsme je od starých nátěrů, natřelo se to dvakrát suříkem, což je dnes zakázaná jedovatá barva, potom stejně tak jedovatou olovnatou bělobou a pak holandským emailem. Následně přišla podkladní vrstva a zlatilo se. To je nějakých vrstev! Ale vydrželo to na střeše muzea dodnes,“ popisuje Benda, šestašedesátiletý rodák ze Sázavy u Pelhřimova.
„Nejdřív jsme zlatili čtyřiadvacetikarátovým českým zlatem, ale toho bylo málo, tak nám sehnali zlato z Norimberku,“ upozorňuje. Zhruba za rok pozlacování tak obrovské plochy získal v tomto oboru rutinu, jaké by se podle svých slov jinak nemohl naučit.
Později mohl zkušenosti bohatě zúročit. Restauroval oltáře na Pražském hradě či tamní pastoforium - oltářní schránku ze 14. století, která patří k dílům evropského významu.
Starý pražský klempíř zachránil muzeum od požáru
Ukládání schránky do makovice věže bylo v roce 1972 vlastně takovou Potěmkinovou vesnicí. Pro pohlaváry, fotografy i novináře bylo pouze zinscenované.
„Kolem kupole byla na lešení úzká lávka, ale u ukládání schránky chtěla být řada tehdejších pohlavárů a samozřejmě redaktoři z Večerní Prahy a Rudého práva. Tak jsme před jejich očima schránu uložili, oni si to nafotili. Pak slezli dolů a my schránku zase vyjmuli a teprve pak začali doopravdy kupoli věže skládat dohromady. Předtím to na lávce za přítomnosti tolika lidí nebylo moc bezpečné,“ směje se Kmoch.
Pamatuje si, že při rekonstrukci málem hořelo. Restaurátoři tehdy letovali reliéfy na hlavní kupoli muzea. Používali elektrické letovačky, ale protože na střeše byl silný vítr, ochlazoval je natolik, že se s nimi nedalo pracovat.
„Tak jsme začali používat propanbutanové hořáky. Jenže jednoho dne jsme vylezli nahoru, střecha byla rozpáraná a pod ní uhašený požár. Byl tam tehdy u toho naštěstí jeden starý pražský mistr klempíř, který si po šichtě všiml, že kupole je vzdutá. Pod plechem hořela prkna. Pak tam už nasadili hasiče, kteří střechu hlídali ve dne v noci,“ říká Kmoch.
Práce prý riziková nebyla. S jednou výjimkou: když restaurátoři na střechu ručně vytahovali největší kupoli - po lanech vně lešení. Byla totiž tak veliká, že se nevešla do stavebního výtahu.
