„Chodíval jsem tam koncem 60. let na pivo a byl to pro mě lokál, který jsem měl opravdu moc rád. Klasická čtyřka s nezaměnitelnou atmosférou, kde se zašívali dělníci i studenti a točila se třebíčská desítka,“ říká třebíčský hudebník Pavel Hlaváč.
Zavírací hodina? Za štamprli a pivo žádná nebylaTřebíčský amatérský badatel Jiří Joura ve svých knížkách píše, že hodně hostů bývalo v hospodách, podobně jako v té, které si říkávalo V P.deli, v sobotu večer a v neděli nebo ve svátky po celý den. Uzavírací policejní hodina bývala sice stanovena úředně, ale přísně se nedodržovala. „Přišel-li náhodou ponocný, jediný to v noci zodpovědný orgán za pořádek ve městě, vyřídilo se to s ním krátce. Vypil si jeden dva půllitry piva, případně štamprli něčeho ostřejšího v zimní dobu na zahřátí, a mohlo se v zábavě neomezeně pokračovat až do rána.“ |
Tehdy dělala hospodskou paní Volfová. „Za hospodou byl takovej prťavej sálek a tam se dělaly třeba holubí hody a podobně. Přijdeš do hospody, vedle výčepu sedí hostinská a škube husu. Dal bych si pivo, říkám. Copak nevidíš, že nemám čas? Natoč si ho sám! povídá ona,“ vzpomíná Hlaváč.
V hlavní potemnělé zakouřené místnosti bývaly staré dřevěné stoly. Každá židle jiná. A paní Volfové občas pomáhala její krásná dcera. „Byla opravdu moc fešná,“ vybavuje si i po letech Hlaváč.
Hostinská byla podle jeho slov menší, korpulentní žena, se kterou byla legrace. „Výřečná a milá - hospodská, jak má být. Potom dělala na městě hajzlbábu.“
V paměti Hlaváčovi utkvěl muž, kterému mladí přezdívali Marlboro man. „Byl to závozník, v koutku mu vždycky visela cigareta a na hlavě měl pokaždé klobouk, jak to míval ten chlápek z reklamy na americké kuřivo,“ vysvětlil.
Řezníka vyhodili z hospody. Zlomil si kostrč a bez berlí nechodil
Na hospodu má vzpomínky také Miroslav Sedláček. Jeho nevlastnímu prastrýci, řezníku Janu Svobodovi, hostinec zcela zásadním způsobem zasáhl do života.
„Nevlastní prastrýc Jan byl odtud vyhozen. Zlomil si kostrč a už se nikdy nepostavil na nohy bez berlí. Byl starším bratrem třebíčského řezníka Josefa Svobody. Svůj život dožil jako starý mládenec v malé místnůstce v domě v Jihlavské bráně, který rodině patřil,“ říká Sedláček, když si prohlíží historickou černobílou fotografii dnes už neexistujícího podniku. Je na ní omšelý dům s vlhkou omítkou a nápisem vyvedeným v němčině i češtině - jak to u židů bývalo dost časté.
Poněmčení jmen jim dal příkazem v rámci zpřehlednění veškeré úřední agendy už císař Josef II. A tak se němčina stala pro židy na našem území nosným jazykem, často užívaným i na vývěsních štítech.
Historik Rudolf Fišer uvádí, že v těch místech stával starý židovský dům Salomona Nováčka. Po roce 1662 už byl „pustý“, a proto ho Salomon Polák musel vystavět od základů znovu. V 18. století vyrostly na původním pozemku domy dva. Po formálním zániku ghetta v půli 19. století sloužil jeden z nich jako hostinec.
Hostinský promítal uvnitř filmy. Pak se v hospodě oběsil
Od roku 1882 ho vlastnila Rosa Bondiová, provdaná Schwarzová. Roku 1934 byl na díl Růženy Schwarzové uvalen konkurz a těsně před válkou se stal majetkem Živnostenské záložny v Třebíči. Od roku 1942 barák s hospodou patřil Dočekalovým.
„Maminka si pamatuje, jak tam bývala hospoda i za války. Nejspíš se tam moc nepilo, když tenkrát ani nebylo co. Pamatujeme z dob socialismu paní Volfovou i dalšího hostinského, který tam občas promítal filmy. Pak se uvnitř oběsil,“ říká Jiří Urban, který v třebíčské židovské čtvrti vyrostl.
Podle jeho slov pak do zavřeného lokálu umístil podnik Restaurace a jídelny truhlárnu. Před 25 lety byl v souvislosti s rekonstrukcí sousední Zadní synagogy postaven nový dům v místě zbouraného hostince, dnes je to turistické infocentrum.
