Bude to hektické období, až za pár měsíců začne demolice pavilonu A třebíčské nemocnice. Tam, kde jsou dnes ARO, urologie nebo částečně gynekologie, nastoupí dělníci a bagry, stovky tun suti budou vyvážet nákladní auta. „Áčko“ se začne vystěhovávat v srpnu. Všechna oddělení se provizorně rozestěhují do všech pavilonů po areálu nemocnice.
Budova A sloužila plných 113 let, dělníci ji dokončili 23. září 1902 a 1. ledna 1903 došlo k oficiálnímu otevření. Položila základ Nemocnici Třebíč, která se postupně rozrostla do podoby, jak ji známe dnes.
V roce 1902 to byl parádní objekt se štuky, který dostal název Všeobecná veřejná nemocnice císaře Františka Josefa I. Na projektu se podíleli místní stavitelé Rajmund Wolf a Josef Herzán. Stavba trvala dva roky.
„Prvními zaměstnanci byli tři lékaři a 12 řádových sester františkánek. Dnes má krajská Nemocnice Třebíč přes 900 zaměstnanců. První sanitkou byl jeden kočár, který přivážel nemocné,“ říká Eva Truhlářová, ve špitále má na starosti správu majetku.
Ředitel byl kritizován za výlety na lov supů i tuleňů
Začínalo se při kapacitě 60 lůžek. Prvním primářem a ředitelem byl chirurg Jaroslav Bakeš. Později přešel do Brna, kde se proslavil jako dobrý odborník a operatér. Jenže v Třebíči byl trochu trnem v oku představitelům města, které bylo investorem stavby špitálu: kritizovali ho za nehumánní přístup k chudým pacientům.
A taky kvůli absencím. Miloval lov, jezdil na supy do Řecka, na jeleny a zubry na Kavkaz, na mrože, tuleně a medvědy do Arktidy.
Špitálem za jeho dlouhou existenci prošly statisíce pacientů. V nedávné době například Ivan Martin Jirous, Jiří Pecha či Oldřich Navrátil. Tomu se zde narodila dcera.
„V úplných počátcích se zde léčili zejména majetní lidé. Z chudých sem přijali jen ty, kteří měli speciální potvrzení z úřadu, že jsou nemajetní. Pokud se tři měsíce nelepšili, dala nemocnice zprávu rodině, aby si je vzala domů,“ přidala dobový detail Truhlářová.
Děti se tu na počátku 20. století léčily výjimečně, porody se odbývaly v domácnostech. Roku 1921 byla velká finanční krize, která vyvrcholila snahou třebíčskou nemocnici zavřít. To se podařilo odvrátit.
Tři kulky a dlouhá cesta do špitálu bryčkou, vlakem i po svých
Staniční sestra Pavla Kučerová napsala diplomovou práci o historii třebíčské nemocnice. Přidala do ní zajímavost, která dobře ilustruje, jak se léčilo krátce po otevření.
„V počátcích se o dopravu nemocných lidé starali sami. Obtížnou cestu musela přetrpět jedna z prvních pacientek nemocnice, než se jí dostalo ošetření. Jmenovala se Anežka Vokounová, narodila se roku 1885. Na posvícenské zábavě v Rapoticích odmítla svého nápadníka a ten ji napadl s revolverem v ruce,“ uvádí Kučerová.
Vystřelil na ni a třikrát ji zasáhl. Kulky skončily v rameni, vedle srdce a v plicích. Zraněnou dívku zabalili do vlňáků a odvezli na bryčce do Náměště, kde jí lékař vyňal dva náboje. Vlakem ji pak doprovodil do Třebíče, z nádraží musela pěšky do nemocnice.
Doktor Bakeš ji ošetřil, náboj v těle ponechal, domníval se, že by vynětí uspíšilo dívčinu smrt. Absolvovala operaci, dva týdny ležela nakloněná hlavou dolů a dostávala pouze koňak po lžičkách. Domů se vrátila za půl roku. „Až do své smrti v roce 1971 paní Vokounová nosila třetí kulku v těle,“ píše Kučerová.
Kromě Bakeše se v počátcích existence špitálu na jeho rozvoji podepsal doktor Stanislav Kostlivý. V roce 1919 přešel do Bratislavy a položil základy slovenské chirurgie.
Střílna ve věžičce pavilonu i děravý panelák
Historická budova má věžičku. Patřila k nemocniční kapli, kterou v 50. letech zrušili. Vznikl místo ní veliký pokoj oddělení ortopedie, kam se vešlo až osm lůžek. Bývaly na něm ženy po složitých operacích. V současnosti je tam urologie.
Ve věžičce jsou střílny vybudované těsně před druhou světovou válkou. „Měly sloužit k obraně vlasti,“ říká Eva Truhlářová. Podle jejích slov bude snaha kupoli věžičky sejmout a neporušit ji. Pokud se to podaří, mohla by pak být vystavená někde v areálu nemocnice.
Kapitola sama pro sebe je pavilon CH, panelák, kde je dnes třeba chirurgie. I ten půjde po dokončení nové budovy k zemi.
„Panelák je z roku 1985. Už když ho dostavěli, jsem říkala, že mu nedávám víc jak 30 let. Měla jsem pravdu,“ směje se Truhlářová.
V roce 1985 přišla obrovská bouřka a série deštivých dnů, která městu přinesla jednu z největších povodní. „Měla jsem jako sestra službu na oddělení v posledním patře paneláku. Vodu, co kapala ze stropů, jsme tam chytali do kbelíků. Stavba nebyla udělaná pořádně a s přibývajícími roky se to projevovalo čím dál víc.“
