Kdysi dávno v temných dobách středověku žil na hradě Notorburg král Notorix XII. se svou ženou královnou Denaturií a jejich jedinou dcerou Delirií. Žili si v klidu a míru, jejich poddaní je respektovali a milovali.
Nadešel velký den princezny Delirie. Její vyvolený, princ Bolehlav ze sousedního království, ji pojme za svou vyvolenou. V hradu vrcholí přípravy na velkou svatbu a princezna se svým doprovodem jede přes Černý les do vesnice v podhradí pomodlit se před obřadem.
Tou dobou se kolem potlouká horda loupeživých rytířů a lapků vedená náčelníkem Oglastarem. Sužují vesnice svými loupeživými nájezdy. Jejich zvědové zjistí, že princezna s malou družinou se zdržuje ve vesnici a náčelník Oglastar vymyslí plán na snadný výdělek. Přepadnou vesnici, princeznu unesou a budou požadovat tučné výkupné...
To byl scénář letošní Bitvy o Notorburg, největšího setkání šermířů a středověkých bojovníků na Vysočině. Na louce nedaleko Ledče nad Sázavou se ho zúčastnily zhruba dvě stovky účinkujících, jen bojovníků bylo přes 150. Tomu všemu přihlížela přibližně tisícovka diváků.
„Nesnažíme se rekonstruovat nějakou historickou událost. Vždy si sedneme, nějaký příběh vymyslíme, postavíme kulisy a pozveme přátelé z jiných spolků a skupin po celé republice. Uděláme si takové přátelské víkendové setkání,“ nastínil Martin Kaktus Doležal z pořádající ledečské skupiny Notorix Denatur.
Připravit kulisy trvá celý týden
Tato tradice se u Ledče drží už dvanáctým rokem. A s každým ročníkem je větší a větší. Ze dřevěných kulánů pořadatelé postavili velký dřevěný hrad, do země na louku zasadili vzrostlé stromy jako Černý les, ze dřevěných latí a kartonů vytvořili vesnici i s kostelem.
„Trvalo nám to asi týden,“ říká Doležal. „A vždycky je nám líto, když to shoří. A co neshoří, musíme zlikvidovat druhý den. Louku máme jen pronajatou, musíme jí vrátit do původního stavu,“ říká.
On sám nemohl v bitvě chybět. Právě on byl náčelníkem loupežníků Oglastarem. Jeho kamarádi z ledečské skupiny stáli všichni na straně těch zlých a ošklivých. Jako obvykle. „Máme rádi vikingy, kelty, prostě takové ty barbary. Baví nás alespoň na chvíli být tím, kdo napáchal spoustu zvěrstev,“ usmívá se.
„Já tam naběhnu, rozdám klackem pár ran, asi jich víc schytám, něco možná znásilním a buď vyhraju, nebo umřu,“ se smíchem popisoval svou roli Ludvík Hejč z jihlavské skupiny Válečníci. „Mám tu nejhorší roli, která může být. Budu bandita, který bude ničit vraždit a znásilňovat,“ liboval si mladý kluk s tváří pomalovanou válečnickými barvami.
Bitva nebyla nikterak svázaná pevnými rolemi. Každý bojovník se mohl vyřádit, jak chtěl. „Domluvili jsme si, jaké strany proti sobě budou stát, jaké fáze bitva bude mít. A taky jsme si nacvičili, kde je pyrotechnika, aby do toho nikdo nešlápl nebo nepotrhal kabely. Jinak je to živelné,“ popisoval náčelník Oglastar.
Rytíři vyhráli, nejvíc zabrat jim dalo horko
Nakonec přeci jen zvítězilo dobro. Královští rytíři dobyli i za pomoci mocného kouzla čaroděje, který přivolal draka, zpět loupežníky obsazený Notorburg, osvobodili princeznu a nakonec i popravili přeživší lapky a zloděje včetně náčelníka Oglastara.
Jenže kdo byl ve více než třicetistupňovém parnu po půlhodinové bitvě vítězem, nebylo tak jednoduché určit. Litry potu lily z každého účinkujícího, zvlášť když během bitvy hořela vesnice a mnohametrové plameny louku ještě víc rozpalovaly.
Loupežníci na sobě měli většinou kožené brnění, štíty, v rukou sekery, hole či palice. I tak byli propocení ještě než bitva začala. „Ale my to máme ještě dobrý. Kluci, co hrají ty dobré a jsou navlečeni v plechovém brnění, ty jsou jak v konzervě ve vlastní šťávě,“ posmíval se Doležal.
