Hejtman Jiří Běhounek zažil před rokem 1989 velkolepé a dlouhé prvomájové průvody v Praze. Později si vyzkoušel i ty kratší a o něco méně okázalé v Pelhřimově.
„V Praze to byla vždy celoškolská akce, sraz na seřadišti, svačinu s sebou. Trvalo dlouho, než jsme došli na Václavské náměstí,“ zavzpomínal. Později byl jako lékař v Pelhřimově spolu s kolegy „nositelem“ praporů za nemocnici.
„Brzy jsme předali prapory do sběrny v lékárně. Skoro pravidlem v těch osmdesátých letech bylo citelné chladno. Mnohdy poletoval sníh,“ doplnil hejtman.
Jako školní dítě chodil do průvodů povinně i třebíčský starosta Pavel Janata. „Později na gymnáziu jsme se spolužáky soutěžili o to, kdo první zmizí, aniž by pak z toho měl průšvih. A po maturitě už jsem se v původu nikdy nevyskytl. Jezdili jsme na výlety do přírody, a když bylo škaredě, tak doma bylo vždycky co dělat,“ ohlédl se Janata.
Svoji účast na průvodech má rozdělenou na tři fáze. Jako žák základní školy to bral jako nudnou povinnost. Pozdější studentské útěky považoval za adrenalinový sport. „Pak už to šlo víceméně mimo mě.“
Přitažlivá taškařice
Tajemnice třebíčské radnice Simeona Zikmundová měla prvomájové průvody jako malá dívka ve velké oblibě. Byla to pro ni přitažlivá kombinace alegorických vozů, zajímavých stánků a dobrot, které se jindy nedaly koupit.
„Jako už trochu větší holka jsem zejména hledala rozkvetlé třešně. Jak jsem postupně více brala rozum, kolotočové taškařice spojené s oslavami jsem přestala vnímat. Došlo mi, že cílem průvodu je manifestace podpory režimu. Jásání a slavení na povel, to mi nikdy nešlo,“ popsala Simeona Zikmundová.
Zejména po roce 1977 získala Simeona Zikmundová jistotu, že slavit opravdu není co. Od té doby v žádném průvodu nebyla a vyhýbala se té masivní manipulaci. „Dokonce ani pomeranče a banány, které se tam daly sehnat, mě na průvod nenalákaly. Pod rozkvetlou třešní to bylo beztak hezčí,“ nepochybuje.
Hlavně nedostat transparent, aby se lépe prchalo
Jako dítě chodila ráda do průvodů i žďárská poslankyně Zuzana Šánová, brala je jako velkou událost. „V té době moc podobných událostí nebylo a jako dítě jsem nepřemýšlela o důvodu akce. Líbilo se mi, že se něco děje. V dospělosti mé nadšení ochladlo, brala jsem to jako nutnou povinnost.“
Lékař a poslanec Pavel Antonín si z dětských prvních májů pamatuje mávátka i balónky. „Taky úžasné párky i snahu nedostat žádný transparent, aby se lépe prchalo,“ usmívá se.
Jako student vysoké školy končil těsně před sametovou revolucí. Dnes je rád, že se rozumné oslavy svátku práce pomalu vracejí. „Protože práce je jedna z nejdůležitějších věcí, které v životě máme, nebo bychom mít měli,“ dodal Pavel Antonín.
I podle brodského starosty Jana Tecla je současná forma oslav mnohem přijatelnější, než tomu bylo před rokem 1989. Jako malý cítil radost, když šel s ostatními a mával mávátkem. S přibývajícím věkem nadšení vyprchávalo.
„Vzpomínám si, že když jsem chodil na základní a střední školu, tak byla účast v prvomájovém průvodu povinná. Nyní záleží na svobodném rozhodnutí každého z nás, jak se k oslavám svátku práce připojí,“ uvedl Tecl.
Náměstka primátora Jihlavy Milana Koláře těší, že měl to štěstí a nikdy moc nemusel chodit do povinných prvomájových průvodů. „Hezké vzpomínky mám ještě ze základky, kdy jsme jako výrostci sice do průvodu museli, ale protože jsem měl maminku zaměstnanou v jihlavském pivovaře, tak jsem věděl, že ten alegorický vůz plný lahvového piva někde skrývá opravdová piva,“ popisuje.
Později si se spolužáky udělali pěkný první máj až po skončení průvodu v ústraní na lavičce v lesoparku Heulos. Před sametovou revolucí byl zaměstnán v Okresním klubu mládeže, který měl vedení „až“ v Brně.
Ten, kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku!
„Takže jsme nic nemuseli. Cítil jsem se velmi svobodný, když jsem jeden krásný první máj prožil na chatě na Čeřínku, z které je krásný výhled na Jihlavu. Tam jsem ucítil krásu opravdového nadhledu,“ zavzpomínal Milan Kolář.
V té době také jezdíval s manželkou a malými dětmi k babičce do Karlových Varů. Z oken pak společně pozorovali, jak se místní řadí do průvodu. A radovali se, když jim do toho chumelilo.
„Protože vždy, když se něco přežene, tak to není dobře. Ta přílišná demonstrace moci a to jejich heslo: Ten kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku!... to bylo opravdu hodně za hranicí příjemného zážitku,“ vybavil si dobu před rokem 1989.
Dnes má první květnový den spojený spíše s polibky pod rozkvetlými třešněmi. „Taky se sázením brambor a válením něžných poloviček v brázdách, aby díky plodnosti byla hojnost,“ dodal Milan Kolář, který po roce 1989 dokázal zaplnit náměstí spontánnějším průvodem. Svatomartinským.
