Co je nejtěžší při seskoku tolika lidí najednou?
Orientovat se v sestavě. Když je někde 100 a víc lidí, je snadné v sestavě zabloudit. Najdu si proto výrazné referenční body, třeba svítivou kombinézu jiné parašutistky, a podle té se pak zapojuji. Další obtížná věc je práce s pádovou rychlostí, která se u velkých sestav hodně mění a kterou musím umět regulovat pozicí těla.
Hromadné seskoky jsou náročné i proto, že se všichni parašutisté nevejdou do jednoho letadla. Jak to probíhá?
Skákali jsme ze šesti letadel, letěla v úzké formaci, odhaduju tak deset metrů od sebe. Z vůdčího „lead plane”, které je na špici, vyskočí jeden skokan, na kterého všichni čekají. Pak jdou s výkřikem „Go!” všichni ven. Je důležité, aby všichni vyskočili najednou, protože každá sekunda znamená padesát výškových metrů, které musíte pak dohnat.
Vyskakovala jste z letadla jako poslední, to už byl základ sestavy hluboko pod vámi. Jak pak kolegyně doletíte?
Letím za ostatními takzvaným divem neboli střemhlav. Celé tělo nakloním po hlavě dolů, naberu rychlost i 250 kilometrů v hodině a víc. Pak zaparkuju ve svém sektoru, kousek nad sestavou, a plížím se za člověkem, na něhož se pak zapojuju.
Co když tam není?
Držím dál svou pozici a doufám, že se objeví.
Co byste mohla úplně nejvíc zkazit?
Když bych nekoukala kolem sebe a někomu zkřížila cestu.
Musíte odklouzat, aby nedošlo ke kolizi
Vaše sestava byla ryze ženská, přesto překonala stávající smíšený, převážně mužský rekord. Jak to, že to „křehké pohlaví“ nandalo chlapům?
Dan Brodsky-Chenfeld, ikona skákání, říká, že ve většině sportů hraje roli fyzická síla, ale v sestavách mohou i ženy konkurovat mužům. Na skákání velkých sestav není potřeba fyzická síla, ale trpělivost, disciplína, smysl pro týmového ducha.
Váš rekord byl obtížný i tím, že jste se musely nejen všechny chytit, ale pak v jeden jediný okamžik zase pustit a přejít do jiného tvaru. Jak se více než sto žen za volného pádu, kde není nic slyšet, dohodne, že už je ten správný čas?
Uprostřed, v základu, byla hlavní organizátorka se stuhou, na kterou jsme všechny viděly. Ve správný čas ji vypustila. Stuha byla klíčem pro přechod do druhého bodu.
Hana UríkováŠestatřicetiletá parašutistická instruktorka, kameramanka a manažerka pražské Hurricane Factory, větrného tunelu pro simulaci volného pádu. Za dvanáct let, co propadla skákání z letadla, má na kontě téměř 2 500 seskoků, pravidelně se účastní trénování velkých formací v Klatovech a v Polsku a každý rok vyškolí vlastnoručně kolem desítky nových parašutistů. Od letoška je i světová rekordmanka v největší celkové i ženské sekvenční formaci. |
Samotným chycením se seskok nekončí. Pak ještě musí přes sto lidí otevřít padák a bezpečně přistát. Jak to, že v se tolika lidech tak blízko sebe nesrazíte?
Stěžejní je správné odklouzání od sestavy při rozchodu před otevřením padáku do dostatečné vzdálenosti, aby nedošlo ke kolizi. Rozchod takhle velikých sestav probíhá v několika vlnách, v trekovacích týmech. Rozchod první vlny (vnější části formace) byl ve výšce 2 100 metrů, poté trekovací tým společně klouzal od sestavy asi deset patnáct sekund, než došlo na rozchod jednotlivců z trekovacího týmu. Teprve poté lze bezpečně otevřít padák.
Vy jste byla jeden z „trecking leaderů”, vedla jste při rozchodu skupinu dvanácti lidí, abyste dodrželi bezpečný směr, úhel a rychlost odklouzávání před otevřením. Byla to velká zodpovědnost?
Kdybychom udělali malou odchylku a vedlejší sektor spáchal také malou odchylku, mohly bychom se při otvírání padáku potkat.
Otevírat jste měly dovoleno až v 950 metrech nad zemí. To je docela nízko, pokud byste potřebovaly řešit nějakou závadu na hlavním padáku.
Já běžně otevírám ve výšce 1 200 m, v tisíci už na padáku visím. Při otevírání v 950 metrech, přičemž mně se padák otevírá dalších 250 metrů, pak už není na řešení případné závady moc času nazbyt, ale bezpečné to pořád je.
Už jste někdy musela odhodit hlavní padák a použít záložní?
Ne, já si raději dobře balím. (smích)
A během rekordu byl nějaký odhoz?
Za celý týden, co jsme nacvičovaly, asi čtyři. Přímo při onom rekordním seskoku byl jeden odhoz.
Máte vůbec při skákání ještě strach?
Na tak velkých sestavách se trochu bojím. Za volného pádu není rozdíl ve velikosti stočlenné sestavy oproti sestavám o například padesáti lidech až tak velký, ale právě pak na padáku je obrovský. Vedle sebe klesalo 123 padáků, my a šest kameramanů. Musely jsme přistávat v poušti, po větru, v jakýchkoli podmínkách. Ale všechny holky dodržovaly všechno, co měly, takže jsem nic nebezpečného nezažila. Poprvé jsem ale viděla dust devils, čertíky, vzdušné víry z horka a větru. Když jdete na přistání, kolem spousta padáků, před vámi se tvoří tenhle vír a nemůžete uhnout, není vám úplně nejlíp. Kdybych do něj vletěla, nejspíš by mi zkolaboval padák a došlo by ke zranění.
Většina musela mít závaží
Co vás na skákání velkých formací neboli bigways nejvíc baví?
Radost po seskoku. Nejsem typ závodníka, soutěžení jako takové ve sportovních parašutistických disciplínách mě nikdy netáhlo. Ve velkých sestavách ale sledujeme všichni jeden cíl, táhneme za jeden provaz.
Když jste skočily rekord, bylo to cítit už ve vzduchu, nebo jste to zjistily až z videa na zemi?
Bylo to cítit. Ta sestava byla krásně klidná, neviděla jsem, že by lidé létali okolo. Už když jsem odklouzávala od sestavy, křičela jsem radostí. Po přistání jsme byly všechny naladěny na vlnu „Asi to tam bylo.” Ale bylo ještě na rozhodčích Mezinárodní letecké federace FAI posoudit, zda každá chytila tu správnou nohu, ruku ve stejnou chvíli.
Rekordy v parašutistických formacíchsvětový rekord v největší sekvenční formaci a zároveň ženský sekvenční světový rekord: 117 parašutistek (2 body), 2014, USA světový rekord v největší formaci: 400 parašutistů, 1994, Thajsko český rekord v největší formaci: 38 parašutistů, 2012, Příbram český rekord v největší ženské formaci: 23 parašutistek, 2012, Klatovy |
Na tento ženský rekord se do USA sjely nejzkušenější parašutistky všech věkových kategorií z celého světa. Bylo snadné ten rekord skočit s takovým obsazením?
I tak to bylo těžké. Čtyři dny jsme skákaly tréninkové seskoky v menších skupinách, padaly vedle sebe bez držení. Teprve pátý den jsme mohly brát gripy, chytat se. Jinak by se všichni soustředili jen na to chycení, jenže v tomto počtu lidí je potřeba nejprve se vyvážit. Devadesát procent účastnic muselo mít na sobě závaží, aby mohly padat dostatečně rychle.
Bylo tam více českých parašutistek?
Z Česka jsem byla sama. Velké sestavy u nás bohužel nemají tradici a moc se to tu neskáče. Pak tam byly ženy z celé planety, z Mexika, z Argentiny, Brazílie, z Evropy. Jen z Afriky asi ne. Některým účastnicím bylo i k šedesáti letům, další měly za sebou i více než 12 tisíc skoků jen ve formacích. To je u nás nemyslitelné. U nás má tolik seskoků jen pár lidí a to jsou komerční seskoky naskákané při tandemech a kamerách. Ne sportovní.
Skákání je přece jen finančně trochu náročnější sport než třeba běhání. Na kolik vás vyšel celý tento zájezd?
Včetně letenky, seskoků, jídla, ubytování a všeho dalšího na osmdesát tisíc. Ale byl to můj sen, takže to člověk nepočítá.
Co máte v plánu dál?
Šetřit na další takovou událost příští rok. Dostala jsem pozvánku na 200 way, smíšenou a sekvenční. Bude potřeba ještě víc letadel, takže to bude asi ještě nákladnější.
A máte i sen pro české nebe?
Chtěla bych, aby se začaly u nás skákat velké sestavy. Je k tomu potřeba disciplína a týmový duch, u nás v tom spousta lidí vidí prostor pro svoje ego: „Já jsem nejlepší, já jsem nejrychlejší“.
V Česku se pravidelně účastníte pokusů o národní ženský rekord, té akci se říká Kočičky a momentální rekord je 23 parašutistek.
Beru to jako společenskou událost. U nás se celá parašutistická obec zná mezi sebou.
