V prosinci oslavila dalešická vodní elektrárna 35 let provozu. Na stavbě přehrady musel Jiří Menzel natočit málo známý film, který byl jeho "propustkou" k mnohem lepší práci.
V roce 1974 dostal nabídku, aby se vykoupil budovatelským filmem Kdo hledá zlaté dno. Ten se měl původně natáčet na stavbě ropovodu, ale protože se v té době budovala přehrada v Dalešicích, přesunul Menzel děj filmu na Třebíčsko.
A tak v době, kdy jeho blízký kolega Miloš Forman chystal za oceánem slavný oscarový Přelet nad kukaččím hnízdem, běhal jiný majitel Oscara v oblacích prachu a režíroval řidiče tatrovek s pískem.
Menzel dal politicky danou dějovou linii na velké stavbě do pozadí. Místo toho zvýraznil vznikající vodní dílo. V tom mu pomohl kameraman Jaromír Šofr, který v dlouhých panoramatických záběrech snímal práce na stavbě. "Bylo tehdy sucho, nad nákladními tatrovkami se vířily neskutečné mraky prachu," popsal Šofr.
I ve filmu Kdo hledá zlaté dno vykřesali Menzel se Šofrem pěkná místa. Třeba sekvenci, ve které jeřáb nese nákladní auto přes hluboké říční údolí.
Komunisté tehdy dbali na to, aby Menzel nemohl znovu spolupracovat se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. V Rudém právu varovali: Pozor, soudruzi, aby z toho nebyli další Skřivánci na niti!
"Oni šli tak daleko, že když jsem mohl po pěti letech točit film Kdo hledá zlaté dno, nesměl jsem mít kromě kameramana Šofra ve štábu lidi, kteří se mnou dřív pracovali. A musel tam být aspoň někdo z členů partaje, který by na nás donášel. Naštěstí i mezi komunisty byli slušní lidé, kteří neměli potřebu práskat," popsal později režisér v jednom rozhovoru.
Do hlavní role obsadil v Dalešicích Jana Hrušínského. Přijal roli mladého hodináře, který nachází své místo v soukromém životě i ve společnosti teprve na stavbě elektrárny.
Chce se oženit, ale nemá ani byt ani slušnější příjem. Proto se rozhodne odjet z Prahy na stavbu vodního díla. A začne řídit tatrovku s firemním nápisem Ingstav na dveřích. Tam, mezi opravdovými chlapy, kteří se nebojí žádné práce, nalezne navíc sílu rozejít se s maloměšťáckou rodinou své vyvolené.
Jan Hrušínský si byl vědom, že je scénář poplatný době. Několikrát mu byl film z Dalešic vytýkán, ale on se za něj nestydí.
"Naopak, já jsem byl tenkrát šťastný, že mohu ve svých devatenácti letech točit s Jiřím Menzelem. Když jsem to však srovnával s jeho Ostře sledovanými vlaky, tak jsem si jen mohl povzdechnout. Zatímco Václav Neckář stál na nástupišti a díval se na krásné holky, já stál na staveništi a díval se, jak se sype písek z náklaďáku. To byla realita sedmdesátých let," řekl před lety Hrušínský Večerníku Praha.
Se scénářem dalešického filmu pomohl Menzelovi Zdeněk Svěrák. Později spolupracovali na mnohem lepších filmech Na samotě u lesa a Vesničko má středisková.
K těm by se ale Menzel nepropracoval nebýt budovatelského snímku z Dalešic. Díky němu dostal svolení znovu se potkat s Hrabalem a vytvořit perly naší kinematografie - Postřižiny a Slavnosti sněženek.
