"Bylo to zajímavé. V jedné kabině jsem s mužským hokejem začínal, ve druhé na stejném stadionu končil. Protože jakmile jsem sundal brusle, uzavřel jsem celou kariéru," vzpomíná obránce Roman Kaňkovský, který tehdy se svým mladším bratrem Petrem paradoxně pomáhal popravit mateřský klub. "Do Znojma jsme šli kvůli nějakému cíli a tím byl postup do extraligy. Byli jsme od klubu placení a náš úkol jsme splnili."
Takže žádné výčitky, že jste sestřelili právě Jihlavu, jste tehdy neměl?
Samozřejmě, bylo to specifické, že to bylo zrovna v Jihlavě. Ale takový je život. Dřív se tolik nepřestupovalo, teď už hráči pomalu nastupují každou sezonu za někoho jiného. Takže už se to tak nebere.
Do nejvyšší soutěže už jste ale v barvách Orlů nenastoupil. Nelákalo vás si za Znojmo extraligu alespoň na jednu sezonu vyzkoušet?
Nelákalo, protože jsem byl nemocný (alergie na slunce, následně kolabování imunitního systému z velkého množství kortikoidů - pozn. red.). Od sedmadvaceti let jsem nemohl v létě trénovat a v sezoně jsem se pak dost nadřel, když jsem musel dohánět manko z přípravy. Měl jsem velké problémy, takže pro mě to bylo možná i vysvobození, když jsem tehdy končil.
Dostal jste nabídku od vedení stát se obchodním manažerem, kterou jste využil. Byla to pro vás velká změna, z ledu se přesunout do kanceláře?
Jako hráč si myslíte, že kdybyste byl trenér, dělal byste to lépe. A stejně tak si myslíte, že byste to zvládal lépe než lidé u vedení. Já jsem si to myslel taky. Pak jsem ale poznal, že je ta práce trošku jiná, než co vidíte od ledu. Dva tři roky jsem sbíral zkušenosti a snažil se chovat tak, aby klub fungoval. A je pravda, že vždycky se nám dařilo naplnit rozpočet. Ale jak říkám, trvalo alespoň dva roky, než jsem získal potřebnou praxi.
Roman Kaňkovský
|
Váš bratr Petr se do Jihlavy vrátil i po ukončení hráčské kariéry, v roli sportovního manažera. Nepřemýšlel jste tehdy, že byste se přidal a z pozice obchodního manažera vytvořili úspěšný rodinný podnik?
Ne. Měl jsem ve Znojmě dobrou práci, bavilo mě to. Něco jsme zde budovali, měli jsme i sportovní třídy. Takže mě to do Jihlavy ani nelákalo. Ve Znojmě jsem byl opravdu spokojený a udělali jsme kus práce.
Nakonec jste ale ze Znojma odešel a nyní trénujete druholigovou Techniku Brno...
Ve Znojmě nás bylo jedenáct majitelů a spolumajitelů, takže jsme měli trošičku odlišný názor na další fungování. Proto jsme se později rozešli. Asi pět nás skončilo. Mezitím přišla nabídka, jestli bych nechtěl jít do Techniky. K hokeji jsem se chtěl vrátit, takže třetí rok funguji v Brně.
Je podle vás složitější být hráčem, nebo trenérem?
Určitě to má jednodušší hráč. Je přímo v dění na ledě, má možnost ho ovlivnit. To trenér může jen částečně. Určitě je horší na utkání jen koukat než hrát.
Vnímáte tedy občas bezmoc, že nemůžete naskočit přímo do zápasu?
Ne. Jsem v pozici, kdy vím, že hráči se to snaží udělat co nejlépe. Nemyslím si, že by měl mít trenér pocit, že by to udělal líp. Takové nutkání nemám. Spíš klukům závidím, že mohou hrát.
Slyšel jsem, že v Brně jste také kvůli tomu, že se dá druhá liga skloubit s vaším soukromým podnikáním?
Pro mě je to ideální spojení, to ano. (směje se)
Takže nyní, když Techniku čeká baráž o první ligu, budete kluky trochu brzdit, aby náhodou nechtěli postoupit?
Ne, my bychom to museli překopat. Jako jediní bychom trénovali večer (říká na oko vážně, pak se rozesměje). Teď ale pravdu: my jsme hodně zvědaví, jakou bude mít baráž kvalitu. Nějaký možný postup jsme zatím ani neřešili. To by bylo předčasné.
Když se vrátíme k vašemu působení v Jihlavě, jak na titul z roku 1991 vzpomínáte?
Já raději vzpomínám na sezonu předtím, kdy za Jihlavu chytal Hašek. Tehdy byla v našem mančaftu ohromná síla, kterou jsem už potom nikdy nezažil. Byl to nejsilnější kádr, ve kterém jsem hrál. Vytvořili jsme i rekord československé ligy, kdy jsme vyhráli 22 zápasů v řadě.
Jenže coby vítěz základní části jste ve čtvrtfinále vypadli po porážce s Litvínovem (1:2 na zápasy) a skončili až šestí...
Titul nám v podstatě prohráli trenéři. Měli jsme dobře nakročeno, ale došlo k nějakému konfliktu mezi trenéry a Haškem (Dominik Hašek, který byl v Dukle na vojně, odmítl chytat proti "svým", sestupem ohroženým Pardubicím - pozn. red.). On byl na nějaké zápasy distancovaný, pak se vrátil, ale celý kolektiv to nabouralo. Což byla největší chyba.
Náladu jste si spravil o rok později, kdy Dukla Litvínovu ve finále porážku oplatila. Jste s někým z tehdejšího zlatého týmu ještě v kontaktu?
Radek Haman je tady ve Znojmě. Dlouho tady působil jako hráč, teď zde trénuje juniorku. Jinak před dvěma roky, když jsme měli sraz hráčů, kteří získali titul, jsme se viděli po dlouhé době. Řekli jsme si, co kdo dělá a tak. Ale nescházíme se, to ne.
Vy žijete ve Znojmě, trénujete v Brně, jak často se vůbec dostanete do Jihlavy?
Jen minimálně, služebně. Protože mám firmy vedené v Jihlavě, jezdím tam kvůli daňovým záležitostem. A taky za mamkou.
Vyhrál vše od okresu po extraligu"Ať vyhrajete extraligový titul nebo druhou národní, prvotní pocit je vždy stejný: euforie," říká Roman Kaňkovský. "Samozřejmě, případné odměny jsou jiné. Ale ty se v tu chvíli neřeší," dodává s úsměvem. Osmačtyřicetiletý trenér brněnské Techniky dobře ví, o čem mluví. Během své hráčské kariéry a později v roli kouče dokázal postupně ovládnout všechny hokejové soutěže, které se v České republice hrají: extraligu, první a druhou ligu, krajský i okresní přebor. "Krajský přebor mužů jsem hrál ještě coby dorostenec za Modetu Jihlava. A v okresním přeboru nastupuji v současnosti ve Znojmě," připomíná angažmá ve Znovín lize, kde v roli útočníka obléká dres celku PSK Znojmo Panthers. Poslední dílek unikátní skládačky Kaňkovský doplnil v neděli, kdy Techniku Brno dovedl k vítězství ve druholigové skupině Střed. "Zázemí a věci okolo jsou ve druhé lize úplně jinde. Ale nasazení od hráčů je podobné. V kabině to žije všude stejně. Je to soutěž, hráči se na ni připravují, jsou zklamaní, když prohrajou. A prožívají stejnou radost, když naopak uspějí," porovnává Kaňkovský, který společně se svým mladším bratrem Petrem v roce 1991 slavil dosud poslední mistrovský titul jihlavské Dukly. "Vždy rád vzpomínáte na dobré akce, ať ve sportu nebo v životě," usmívá se při krátkém návratu do minulosti. "Ale já nezapomínám ani na zápasy, které jsme nevyhráli. Třeba finále se Zlínem, kdy jsme přišli o titul," zmiňuje porážku z roku 1995, která nastartovala dynastii Vsetína. "Připomínám si negativní věci, abych se z nich poučil. A snažil se to předat hráčům, aby oni důležité zápasy zvládali," doplňuje. |
