A ona je navíc neříkala, naopak nám posloužila několika milými historkami a jednou svou oblíbenou pohádkou, kterou milovala jako dítě. Prý chtěla být astronautkou (nejspíš by se stala první indiánskou vesmírnou cestovatelkou v lidských dějinách), ale v sedmnácti si uvědomila, že už nikdy nevyroste do požadované výšky, i začala psát o běžném životě v indiánské komunitě.
. Na kafiDiář Jany Soukupové |
Což ovšem znamená pro odvrženou dívku strašnou potupu. A tak - aby jí zajistil patřičnou úctu - udělal z ní také náčelníka. Jako vrácená náčelnice přinesla s sebou prabába do rodiny i nové jméno.
Eden Robinson se pak své babičky ptala, jestli i její jméno, které znamená v překladu z indiánského jazyka Big Lady, má za sebou také tak krásný příběh. Babička se prý jenom zaškaredila a řekla: "Neptej se, nemá."
A Edenina oblíbená pohádka? Je o tom, jak škeble zachránily svět. Dětem se hraje s jednoduchými maňásky navlečenými na prsty. Na počátku věků prý hořel na zemi obrovský oheň a lidé, zvířata i rostliny měli strach, že všichni shoří. Škeble se tedy odhodlaly k činu. Obstoupily oheň a když jim jejich náčelník zavelel, všechny naráz do výhně plivly - a požár uhasily. Tak zachránily celý svět. Jednoduché a milé, přímo ty škeble vidím.
Jo, a ještě jsme se dozvěděli, že na indiánské dveře se neklepá, protože tím člověk dává najevo své nadřazené postavení a mohl by domácí urazit. Místo toho návštěva hlubokým hrdelním hlasem do otvíraných dveří zahalasí jakési Jooo, což znamená prostě ahoj.
Nedokázala jsem si představit, že by indiánka z kmene Stó:lo Lee Maracle, která četla svou povídku o dva dny později, mohla mít větší charisma. Ale ona je setsakra měla. Díky téhle "čtyřnásobné matce i babičce" jsem poznala neuvěřitelnou kombinaci indiánské Virginie Woolfové (která ve svém textu dopodrobna rozebrala každé citové hnutí mezi matkou a jejími krásnými dcerami) a dokonalého ztělesnění archetypálně svobodné "divoké ženy".
Zpívala nám v jazyce svého lidu a vyprávěla, jak dětem místo pohádek četla Dickense a Shakespeara, "aby ji čtení taky bavilo", o kanadské vládě, která "si hraje na našem dvorečku, dobrá tedy, ale mohla by se s námi alespoň podělit o hračky", nebo o tom, jak je pro indiána důležitý západní vítr, který je zároveň dechem, v němž se tají hlas - a sdělení.
A po skončení oficiální části jsme si pak u piva a dýmky míru (startky a kanadské cigarety s těhotnou holkou místo našeho "varujícího ministra zdravotnictví" na krabičce) popovídaly o věcech opravdu nejdůležitějších. Že zlobivým dětem je třeba říkat, jak jsou skvělé a jak je milujeme. Že "dcery nám vždycky zůstanou" a pokud se nám odcizí syn, pak si při troše štěstí najde dobrou ženu, které vždycky můžeme zavolat a znovu přes ni navázat kontakt.
Ovšem nejvíc mě dostalo líčení, proč musí indiánka umět tančit a zpívat. Její manžel se totiž občas rozzuří, začne řvát, bít kolem sebe a strašně tím vyplaší děti. V té chvíli správná indiánská žena v tanci a zpěvu ukáže své pravé umění. To musí být natolik přesvědčivé, aby muže zklidnilo, upoutalo jeho pozornost a utišilo i děti. Když se to však podaří, může se muž cítit ponížený. Proto se k němu dobrá žena nakonec nakloní a vdechne mu zpět do úst ztracenou sílu.
