Předem zakázané nebo násilně přerušené koncerty. Udavačství. Odvoz na policejní výslechy od nedojedeného oběda. Pak řev, výhrůžky a třískání do stolu.
To svět se posral(nejznámější antihit HNF) Žijeme v prázdnu Boříme se do bahna Co to je, co to je, co to je? Co se to děje? Vypíchli jsme si svoje oči a čekali s důvěrou Někdo nám, někdo nám, někdo do nich nachcal... Stísněná doba Prašivej vzduch Co asi znamená Šílenej puch? To svět se posral! Točím se dokola Všude žlutá kola Co to je, co to je, co to je? Co se to děje? Otevřeli jsme svoje srdce A čekali s důvěrou Někdo nám, někdo nám, někdo do nich nachcal... Brutální soulad Politickejch stran V ulicích teror Šílenej kravál To svět se posral! |
Ale hlavně a především obrovská síla a lavinou se šířící odezva fanoušků, když se některý koncert povedlo odehrát. To byly pouhé tři roky mimořádně divoké punkové kapely Hrdinové nové fronty (HNF).
Bratři Petr a Pavel Štěpánovi ji založili před třiceti lety spolu s Leošem Kosteleckým zvaným Kosťa.
Zkoušeli ve sklepní prádelně domku rodičů v Červeném Kříži u Jihlavy. Tam se cítili svobodní s podporou rodičů, přestože na Pražském hradě v té době seděl Gustáv Husák a komunisté punk přímo nesnášeli. Petrovi bylo tehdy třiadvacet, Leošovi a Pavlovi osmnáct.
„Zkoušení jsme brali hned od začátku zodpovědně, žádná sranda. Vážili jsme si té možnosti, nechtěli jsme ten čas proflákat,“ popisuje Petr Štěpán, autor nové knihy.
V kapele Hrdinové nové fronty byl vůdčí postavou. Zpíval, hrál na kytaru, skládal. Trojice tehdy v prádelně nemohla tušit, že za tři roky bude mít před sebou narvaný sál Lucerny i definitivní rozchod.
Udavači a lži o fetování v katakombách
Ale nepředbíhejme.
Premiéru měli 2. listopadu 1985 na přehlídce punkových skupin ve Zborné. Možná se tam jednou objeví pamětní deska, že právě tam si otevřeli HNF cestu do světa.
Byli odlišní než ostatní kapely. „Na rozdíl od mnoha jiných punkových skupin, které se více orientovaly na pivo a sex, šli HNF hlouběji do společenského konfliktu. Jejich symboly ‚domů na demolici‘, ‚tanků‘ a ‚bombardérů‘ byly stejně účinné jako nezbytné průvodní vulgarismy ve slovní i intonační rovině písní,“ napsal jim později v recenzi na desku publicista Aleš Opekar.
Vystupovat s takovými skladbami před rokem 1989 chtělo kuráž a tu HNF měli. Přesto se museli potýkat i s udavači, kteří se jim snažili překazit vystoupení. Udání většinou paradoxně chodila z Jihlavy, kde bratři Štěpánovi dodnes žijí a hrají spolu ve skupině XIII. století.
Jedno takové udání přišlo těsně před jejich důležitým vystoupením na Rockfestu v Paláci kultury. Udavač lhal, že vykrádají trafiky a fetují v jihlavských katakombách. S kapelou to zamávalo, přesto ale šla hrát a měla obrovský úspěch.
Po roce 1989 se Petr Štěpán nikdy nešel podívat do archivu, aby hledal jména práskačů. „My to nechtěli vědět. I když je to jizva, že ty největší práskačské svině byly právě z Jihlavy. Vedle sviní ale byli lidi, kteří se nám snažili pomoci,“ říká.
Při divokých koncertech praskaly struny
Raději vzpomíná na obrovskou energii při koncertech, jež se policii nepodařilo rozehnat. Petr u většiny koncertů strhal struny, často dohrával jen se čtyřmi. Hrál na ně i hodinkami nebo stěnou láhve.
Lidé pod pódiem šíleli, když měl sólové exhibice o tyč stojanu s mikrofonem. Vleže, vkleče nebo s kytarou za hlavou. Za to si u přespolních mániček vysloužil přezdívku punkovej Hendrix.
„Co se ale máničkám nelíbilo, když jsem se urval z řetězu a přejížděl po strunách střepem z flašky. Chytalo to vazby a máničky utíkaly ze sálu,“ usmívá se Petr Štěpán.
I druhý kytarista nezřídka o jednu strunu přišel. „Kosťa byl výborný basák a neznám nikoho, kdo by dokázal HNF zahrát se stejnou zručností a prožitkem zároveň,“ popisuje Petr Štěpán.
A dodnes se mluví o bubnech Hrdinů, za kterými sedával jeho brácha Pavel. Hrál na bicí s takovou rychlostí, že ho museli brzdit. Ve skladbě „Dům na demolici“ pálil s takovou kadencí, že nad tím zůstával rozum stát. „Nechápu, jak to dokázal. Neměl žádnou extra mechaniku, žádné drahé bubny. Měl obyčejné české Amati!“ vzpomíná bratr.
HNF nikdy nehráli za honorář. Dostali maximálně peníze na cestu, párek a nějakou korun navíc na přetrhané struny a prokopnutý šlapák. Většinou ani to ne. Vystupovali bez plakátů ve starých mlýnech i zapadlých hospodách. A třeba až druhý den po koncertu se dozvěděli, že po jejich odjezdu policie zřezala pankáče a odvezla máničky z Prahy.
Na festivalu v Dněpropetrovsku se cítili jako misionáři
V roce 1988 dostali HNF nabídku vystoupit na festivalu v tehdejším sovětském Dněpropetrovsku. Hrály tam kapely různých žánrů z mnoha zemí. Cesta letadlem a pak ještě vlakem jim připadala nekonečná. Největší fóry zažili na letištích při odbavování. Kovové náramky, bundy s cvočky, řetězy, sichrhajcky, náušnice jim při kontrolách stále pípaly. Nakonec nad nimi mávli kontroloři rukou.
Festival byl v obrovské a natřískané sportovní hale. Koncert se rozjel, pod pódiem se pogovalo. HNF si připadali jako misionáři, mladí Sověti v éře Gorbačova na ně koukali jako na zjevení. Zpěvák se dostal do nálady a skladbu Tanky uvedl slovy: Étot piesenka jest o vášich tankách v úlicach našich górodov.
V zákulisí pak slyšel vyděšenou otázku někoho z doprovodu. „Ty vole, cos tam povídal o tankách, chceš nás dostat do průseru?“ Odpověděl, že každý, kdo se pohybuje v okolí HNF, musí počítat s pádem do průseru.
A opravdu, druhý den jim Sověti zabavili doklady a odlet do Prahy odložili na neurčito. Nakonec je pustili, ale cesta zpátky nestála za nic, s letadlem to hodně házelo. A tak zvukař Fridrich na letišti v Ruzyni padl na zem, líbal beton a děkoval. „Konečně na zemi, konečně doma!“
Kromě sovětské měli HNF i jednu japonskou zkušenost. Na Rockfestu 1988 v Praze za nimi přišel po koncertu televizní štáb ze země vycházejícího slunce s polským tlumočníkem. Japonci natáčeli koncert a byli na větvi z toho, co se tam dělo. Chtěli rozhovor. Natočený materiál později nabídli i evropským televizím. Asi po měsíci ho vysílala rakouská stanice ORF v pořadu o kultuře mládeže za železnou oponou.
Svůj vůbec poslední koncert odehráli HNF v Ostravě v prosinci 1988. Na jednu stranu chtěli ještě pokračovat, měli za sebou vystoupení před plnou Lucernou. Převažovala ale únava z neustálého boje o existenci. „Nechtěli jsme nechat kapelu upadat, ale skončit na jejím vrcholu. Proč dělat kompromisy,“ nepochybuje Petr Štěpán.
Zahrají ještě? Nejspíš už nikdy, ani za šestimístnou sumu
Od té doby uplynulo 27 let a dodnes dostávají otázky, jestli se ještě někdy sejdou a zahrají. Aspoň jednou... Jedna nabídka k návratu byla za šestimístnou cifru. I tak odmítli, nezahrají už nikdy. Bratři nemají důvod k návratu, který by legendě spíš uškodil. Ani by jim neudělal radost. To je to hlavní.
Pouze už doplňkový důvod je, že by to už dnes prostě nezahráli s tím neskutečným zápalem jako kdysi. Přes všechny zdravotní kolapsy a operace hlasivek jsou někdejší polohy a řev HNF už nenapodobitelné.
„Mimo to Kosťa zcela zanechal jakéhokoliv hraní již před mnoha lety. Odstěhoval se z Jihlavy a žije jinde. Jeho post by musel zastoupit někdo jiný a to už by nebyli původní Hrdinové. Chod času je nemilosrdný. Ať si lidi HNF raději pamatují takové, jací byli,“ shodují se.
Vedle knížky vyjde k třicetinám i box se dvěma CD a jedním DVD pod názvem jejich nejznámější skladby To svět se posral. Byla synonymem frustrace z tehdejší doby a společnosti.
Fanoušci v boxu najdou i zatím nevydané písně, záznam posledního koncertu i dochované videozáznamy připomínající koncerty.
Knížku nabídne pouze knihkupectví Orbis Pictus na jihlavském náměstí. Objednat se dá i na adrese hrdinovenovefronty@seznam.cz. K dostání bude rovněž na koncertech XIII. století.
Petr Štěpán věří, že knížka může oslovit i mladé fanoušky punku, kteří v době HNF ještě ani nebyli na světě.
„Punk není jen o vlasech a oblečení, punk musí být uvnitř člověka. Se vzpurností a rebelantstvím má smysl i dnes, je to dobrá škola. Může dát hodně ve smyslu uvažování a připuštění si stavu světa. A pak o zaujetí postoje k němu,“ uzavřel.
