Jmenuje se Dung Nguyen Ngoc a starosta Velkého Beranova Jan Plevčík je s ním nadmíru spokojen. Chválí muže z Vietnamu za to, jak provozuje místní prodejnu v centru obce.
„Poskytuje služby, jak má, soustavně a bez přestávky. Když dnes chcete zboží, které právě nemá, tak do zítřka sežene všechno, co potřebujete. Otevřeno má od nevidím do nevidím. Prodává už ráno v pět a večer tak dlouho, dokud chodí lidé. Je velice úslužný a slušně vychovaný,“ chválí starosta, který také chodí nakupovat do tohoto obchodu.
Provozovatelé z Asie mají pronajatou prodejnu ve středu obce poslední tři roky. V Česku žijí od roku 2002. Místní už si zvykli, že i v neděli večer si k nim mohou jít pro čerstvý chléb a rohlíky.
V obci, kde žije třináct stovek obyvatel, mají i obchod s českým provozovatelem. Ten mívá otevřeno ve všední dny a v sobotu dopoledne. Vietnamský obchodník už si v Beranově zvykl.
Se zákazníky mluví lámanou češtinou, v obci i bydlí. „I jeho paní je velmi příjemná a jejich dítě chodí u nás bez problému do školy. Lidé si jich váží. Do jiného dění v obci se ale nezapojují, protože jsou stále v obchodě,“ popsal Jan Plevčík.
Prodejna podle něj dříve patřila Jednotě. Od ní ji koupil jeden místní soukromník a pronajal prostory muži z Asie.
Lepší to je v českém obchodě, ale ten druhý má otevřeno stále
V Nové Říši fungují tři prodejny potravin. Odpoledne o víkendech mají otevřeno pouze asijští obchodníci na náměstí. Stejně jako ve Velkém Beranově otevírají každý den brzy ráno a zavírají večer.
Vietnamci se na vesnicích pouští i do provozu hospod |
„Třeba já tam zajdu, když něco potřebuji a jinde mají zavřeno. Oceňuji jejich provozní dobu,“ popsal starosta Jaroslav Pachr. V Nové Říši žije přes osm stovek obyvatel.
Podle některých místních je ale dnes úroveň asijské prodejny nižší, než byla krátce po otevření. I v Nové Říši obchodníci v domě s prodejnou i bydlí a do života obce se jinak nezapojují, protože prodávání věnují většinu času.
Třeba v Želetavě, kde žije přes patnáct set obyvatel, mají dvě prodejny potravin naproti sobě přes ulici. Ta s českým provozovatelem má přívětivější prostory pro nakupující, ale kratší otevírací dobu. V té vietnamské je sice cítit jakási „zatuchlina“, ale mají otevřeno celé dny od rána do večera.
Problémy v Telči dělá zboží vystavené v historickém podloubí
„Bohužel jednou jsem si tam nepozorně koupil cosi prošlého, co po rozbalení nevábně páchlo. Když jsem to druhý den říkal vietnamské prodavačce, tak se jen smála a nic neříkala. Nevěděl jsem, jestli mi rozumí, tak jsem mávl rukou a nechal to být,“ popsal jeden z želetavských zákazníků.
Tamní obchod využívají během víkendových odpolední i lidé z okolních vesnic, kde nejsou vůbec žádné prodejny. Někteří jdou kvůli nákupu do Želetavy i pěšky.
V úplně jiné situaci s asijskými obchodníky je turisty vyhledávaná Telč. „Pokud jde o historické centrum, tak největší problém je se způsobem vystavování zboží. Toto je vnímáno jak návštěvníky, tak i místními za největší problém náměstí. Přestože existuje manuál, který stanovuje pravidla, jak a kde zboží vystavovat, s jeho dodržováním je neustálý problém,“ uvedl starosta Roman Fabeš.
Podle něj to není jen práce prodejců, ale i majitelů nemovitostí. „Takže nyní zvažujeme další kroky ke zlepšení tohoto stavu. Na druhé straně otevírací doba těchto obchodů je neporovnatelná s jinými, takže ve večerních hodinách a o víkendech jsou to jediné otevřené obchody,“ dodal starosta.
„Jsme zvyklí starat se o sebe. Nechceme brát podporu“ Chtěl být lékařem, prodává v Telči. V češtině si říká Andrej, za ženu má vietnamskou učitelku fyziky. Stáli spolu prokřehlí v podloubí a dívali se na krásné, leč promoklé telčské náměstí. Na židli měli postavené hrnky s něčím teplým pro zahřátí a vyhlíželi zákazníky pro tradiční zboží, jaké bývá k vidění u asijských prodejců. Kdysi ale nechtěli prodávat. Ona byla ve Vietnamu učitelkou fyziky na základní škole a on se chtěl stát lékařem. Spolu se mají rádi už od školních let. „Bylo mi sedm, když moje maminka odešla z Vietnamu pracovat do Československa. Pak mě vychovávala babička. Já přijel za maminkou do Česka ve svých patnácti. Od té doby tady žiju už dvacet let,“ popsal Fam Tuan Hung, který používá i české jméno Andrej. Ještě než odešel z Vietnamu, tak se zamiloval do své budoucí ženy. Ta na něj čekala celých dvanáct let, kdy už byl Andrej v Evropě. Dělily je tisíce kilometrů. V Telči se snažil mladý muž absolvovat i gymnázium, protože snil o studiu medicíny. Kvůli jazykové bariéře se mu to ale nepovedlo. Dnes, kdy je mu pětatřicet, už mluví česky velmi dobře. Se ženou, která hovoří hůře česky, ale výborně už naší řeči rozumí, měli svatbu v roce 2007 ve Vietnamu. Dnes mají dvě dcery. „A to stačí,“ rozesměje se učitelka fyziky. Od svatby ve vlasti nebyli, i když by moc rádi. „V létě je tady ráj, ale v zimě je až moc zima. Navíc je to bída, málo lidí a nejdou kšefty. Ideální by bylo být přes zimu ve Vietnamu, tam je 25 stupňů,“ sní Andrej. Jenže jedna letenka stojí dvacet až třicet tisíc. Jeho žena říká, že ona by chtěla žít ve Vietnamu, ale její muž ne. Zvykl si tady, má v Česku maminku a hlavně zdroj příjmů pro rodinu. „My jsme zvyklí starat se o sebe. Nechceme brát podporu a být na někom závislí. Pomáháme i rodičům a příbuzným, kteří mají ekonomický problém. Přispíváme i rodinám s postiženými dětmi, které se ještě stále rodí kvůli jedovatým látkám použitým ve válce ve Vietnamu,“ popsal Andrej. V Telči se dává často do řeči z turisty z Japonska, Jižní Koreje či Tchaj-wanu, kteří do města často míří. „Když přijedou z jihu, tak je jim tady zima a kupují u nás rukavice a čepice. A také třeba magnetky s obrázkem Telče,“ prozrazuje Andrej. Jednou se mu dokonce stalo, že potkal v Telči turistu z Vietnamu - svého kamaráda z dětství. „Smáli jsme se, jak je ta zeměkoule malá.“ |
