Když v červnu 1938 řekl učitel telčského gymnázia František Navara svému tehdy sedmiletému synovi Erikovi, že pojedou na prázdniny do Ameriky, chlapec tušil, že za otcovým záměrem bude i něco jiného, než mu jen zprostředkovat zajímavé léto za oceánem. Ale příliš se úvahami na toto téma nezaobíral.
Ostatně mladému Navarovi se „výlet“ líbil. Táta ho nechal u strýce v iowském městečku Manly a sám se v polovině září vrátil do Čech.
Erik tenkrát ještě nevěděl, že se jeho otec předtím sešel v New Yorku s technickými experty amerického námořnictva. Předal jim popis své originální teorie navádění protiponorkových torpéd pomocí senzorů „hydrofonů“, které by zachycovaly zvuk lodních šroubů plavidel nepřítele a podle potřeby pohybovaly kormidlem torpéda.
Námořníci Navarův objev přijali a propracovali. V listopadu 1942 byla nová torpéda poprvé úspěšně testována v boji s nacistickými plavidly.
K armádním špičkám se dostal na doporučení od génia
K tomu, aby kantor z Telče mohl vynález předat, mu pomohl spojenec nad jiné významný: Albert Einstein, s nímž si Navara dopisoval. Geniálního vědce myšlenky natolik zaujaly, že Navarovi předal kontakt na diplomata Henryho Morgenthaua staršího. Ten ho dále doporučil sekretáři US Navy Claudu A. Swansonovi.
Automechanik věděl vícLegendu o vynálezu zdejšího učitele Františka Navary šířil po Telči automechanik Bohumil Slavíček. Dlouho se mu posluchači jen smáli, že fantazíruje. Až později se ukázalo, že měl pravdu. „Byl to bodrý, sečtělý člověk, sám jsem to vyprávění od něj slyšel,“ řekl Oldřich Zadražil, Slavíčkův dávný spolužák z večerní průmyslovky. Slavíčkovi zřejmě ve slabé chvilce prozradil útržky své tajné mise sám Navara. |
Mezitím už začal Erik Navara chodit do školy - v Manly ho vzali hned do třetí třídy, i když neuměl řeč. „Za rok jsem se naučil anglicky tak, že nikdo nepoznal, že nejsem Američan. Jezdili jsme k jezeru Clear Lake, bylo mi tam hrozně dobře.“
U strýce, který vlastnil několik farem, koloniál a řeznictví, si neměl na co stěžovat. Ze začátku ostatně ani nebylo jisté, zda v zámoří nezůstane natrvalo.
„V roce 1938 přišla mobilizace, v Evropě se schylovalo k válce a rodiče se domnívali, že pro mne bude lepší žít jinde. Pak sice začala válka, jenže přímo v Čechách se nebojovalo, tak jsem se v roce 1939 vrátil domů. Zbytek války jsme potom žili v Telči, bydleli jsme ve Staňkově ulici,“ vzpomíná pětaosmdesátiletý Erik Navara.
Válka na venkov dopadala méně tvrdě než na město, což byl i případ válečné Telče. „Byla sice potravinová nouze, ale na venkově se vždycky dalo něco koupit. Učitelé byli chudáci, ve školní třídě nás bývalo i čtyřicet,“ konstatuje Navara.
Jet se podívat na popravu? Ani náhodou, otec výlet zatrhl
Když přišel konec války, i do světa jeho dospívání dolehly ozvěny vzdálených hrůz. V nedaleké Třešti bylo 7. května Němci popraveno 33 lidí. Za účast na masakru čekal po válce veřejný trest smrti mimo jiné také udavačku Hertu Kašparovou.
„Vybavuji si, že jsem toho dne seděl před domem, když odněkud přijelo nákladní auto. Na korbě seděli lidi a říkali, že se jedou do Třešti podívat na popravu nějaké ženy. Bylo mi čtrnáct let, chtěl jsem jet s nimi. Ale z domu vyšel táta a zarazil mě: Ať tě to ani nenapadne,“ vybavuje si Erik Navara.
Toho čekal i nadále pestrý život plný cestování. Rodiče v roce 1946 dosáhli jeho přijetí na Czechoslovak College in England. „Byl to roční kurz, který ale hned po prvním ročníku komunisté zatrhli. Já naštěstí strávil v Anglii perfektní rok a mohl si oživit angličtinu. Po letech se mi s bývalými spolužáky z College podařilo znovu setkat díky jednomu televiznímu pořadu,“ usmívá se Navara.
Studia mu šla i doma, v Ostravě absolvoval Vysokou školu báňskou a nastoupil do prvního zaměstnání ve slovenských Kovohutích Mokraď. „Ten podnik vznikl za války, dělaly se v něm práškovou metalurgií vodicí kroužky pro dělostřelecké granáty,“ přibližuje Navara.
Jako metalurga ho čekala dvanáctiletá stáž ve Slovenské akademii věd v Košicích. A potom - v rámci uvolnění před rokem 1968 - vědecká stáž ve Švédsku. „Po sovětské okupaci jsem dokonce z Košic dostal povolení k emigraci, ani jsem nemusel být komunista. Zdá se mi, že tehdy šlo na Slovensku leccos snáz než v Čechách.“
Dlouhá africká odysea. Pak ale začal Mugabe blbnout
A přesunům zdaleka nebyl konec: v roce 1977 dostal Navara v rámci švédské rozvojové pomoci nabídku na místo přednášejícího na univerzitě v zambijské Lusace. Tam působil tři roky. Od roku 1987 už však začala jeho další africká etapa. Stal se profesorem fyzikální metalurgie na univerzitě v Harare v Zimbabwe.
„Byla to vzkvétající země. Než začal pan Mugabe blbnout, pak to šlo od deseti k pěti. V roce 2001 už jsem tam nechtěl dál pokračovat. Jednak mi bylo sedmdesát, jednak se velice zhoršily místní poměry. Ale než jsme se vrátili do Švédska, ještě jsme tam 21. června 2001 stihli fenomenální úkaz: úplné zatmění slunce.“
Nakonec se v roce 2007 manželé Navarovi rozhodli k návratu domů do Čech. V Jihlavě koupili pozemek a nechali si postavit dům.
Jako vzpomínka na otce zůstala Navarovi nejen kopie dopisů s Albertem Einsteinem, ale i hrdost na muže, který pomohl světu ve válce s nacisty. „Doma jsme jen tušili, že před válkou cosi podnikl, protože mu občas chodily dopisy z Ameriky. On sám začal mluvit až někdy v 70. letech: že udělal něco, co mohlo ovlivnit válku,“ říká Erik Navara.
