Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Sklo jako efektní služebník? Čočka, tabule a půllitr, říkal slavný sklář

  8:47aktualizováno  8:47
Františka Víznera proslavilo hlavně broušené sklo. Z jeho misky se špičkou se stala ikona, po níž toužili v Paříži i New Yorku. V březnu by se dožil osmdesáti let. Žďárský sklář a designér sklízí úspěchy i pět let po své smrti.

František Vízner. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

V mládí neměl moc na výběr. Mohl se stát horníkem, nebo sklářem. František Vízner si vybral to druhé. A i když se původně vyučil malířem skla, ve světě se nejvíc proslavil svými broušenými objekty, jež díky své nadčasovosti nestárnou.

František Vízner (1936–2011)

  • V roce 1951 poslali komunisté jeho otce do uranových dolů a rodinu vystěhovali, spíše náhodou se tak dostal ke sklářskému řemeslu.
  • Získal klasické sklářské vzdělání - učil se v Novém Boru, na průmyslovce v Železném Brodě a na VŠUP v Praze.
  • Prošel sklárnami v Dubí u Teplic a ve Škrdlovicích na Žďársku.
  • Ve svých 40 letech se osamostatnil a ve Žďáře si založil ateliér a věnoval se broušenému sklu.
  • Je autorem obkladu stanic pražského metra (Karlovo náměstí a Jinonice), lustrů na Nové scéně Národního divadla a v Kongresovém centru.
  • Na sklonku života navrhl nápojový set pro Bohemia Machine.

„Táta měl ke sklu takový komický přístup. Preferoval tři zázračné podoby skla jako efektního služebníka: čočku, tabuli a půllitr,“ líčí jeho dcera Ida Víznerová, která se po studiu usadila v Londýně a věnuje se designu.

Mladý Vízner broušení skla zprvu úplně odmítal. Odrazoval jej i pohled na ušpiněné spolužáky. „Říkal, že je to odporná mokrá technika,“ zmínil ředitel Horácké galerie Josef Chalupa při Pecha Kucha Night ve Žďáře věnované českému sklu.

Osudový byl příchod do škrdlovické sklárny, kde měl ředitel huti Jaroslav Svoboda svoji malou brusičskou dílnu. „Otec tam začal při tvorbě hutního programu také brousit,“ říká Ida Víznerová. Osamostatnil se však až po deseti letech v roce 1977.

Ke dřevu respekt neměl, považoval ho za pomíjivé

František Vízner sklo považoval za noblesní materiál a také jej fascinovala jeho trvanlivost. „Nemám respekt ke dřevu, protože je tak pomíjivé. Posedlost sklem přišla poměrně brzy, protože když jsem přišel ještě jako ‚pitomec‘ v patnácti do Nového Boru, setkal jsem se s prima lidmi. Třeba s profesorem Stanislavem Libenským, člověkem, který se stal jedničkou v první lize. Tyhle lidi jsem na začátku kopíroval. Když máte dobrý vzor, tak vás to navede,“ říkal Vízner ve svém posledním velkém rozhovoru s autorem tohoto textu.

Fotogalerie

V domě pod Zelenou horou ve Žďáře nad Sázavou, který vybudoval po odchodu ze Škrdlovic, se na dlouhé hodiny zavíral do dílny. Ze surového skla postupně brousil a leštil objekty s dokonalými křivkami. Hlavně vázy, mísy, kterým říkal jednoduše „nádobí“. Do dílny se vracel tak dlouho, dokud nebyl podle „víznerovského perfekcionismu“ spokojený s výsledným tvarem.

Jeho ikonou se stala miska se špičkou. Klidně si ji mohl dát do vývěsního štítu. Mají ji v pařížském Louvru či newyorském Metropolitním muzeu. „Mohli si vybrat cokoliv, ale vzali si zrovna tohle. To provází každého autora, že za sebou táhne jednu věc,“ říkával Vízner.

Misek se špičkou připomínajících kapku dopadající na hladinu udělal desítky. Přitom co kus, to originál. „Každá byla jiná. Různé hutní materiály mají jinou optiku, takže i dvě zdánlivě stejné velké červené mísy se špičkou byly dva různé objekty. Přitom šlo při broušení o milimetry,“ líčí Ida Víznerová.

Do Ameriky přivezl jiné věci, než na co byli domácí zvyklí

Její otec odmítal ustoupit od tvrdé ruční práce a řemeslné dokonalosti. „Nikdy se to nemohlo dělat průmyslově, protože z hranatého se dělá kulaté, to není ekonomické. Já na to měl dost času, tu slavnou misku se špičkou jsem udělal třeba za tři týdny. Odebírá se hodně materiálu, nejdřív nahrubo, osekat kladívkem, pak jemným ručním vytíráním dělat detaily,“ popisoval Vízner desítky hodin práce.

I pro další české skláře byla přelomová výstava v americkém Corningu v roce 1979. Proč? „Přivezli jsme úplně jiné věci, než na jaké byli do té doby zvyklí. Galeristé se nás hned chytili a plácali nás po zádech, bylo to pro ně jiné a neznámé zboží. I když si naši teoretici mysleli, že chtějí jen podpořit Východ, který se topil v marastu,“ vzpomínal Vízner. „My jsme za sebou měli pověst dobrých řemeslníků, což nám pomohlo.“

Doma žil spíš stranou pozornosti. Jako by se jeho americká sláva tříštila o železnou oponu. Komunistům se hodily hlavně valuty. Proti byla i Víznerova povaha. „Táta k životu nic moc nepotřeboval - měl svoje řemeslo a tvrdohlavou snahu vytvořit dokonalý předmět. To byla jeho životní náplň,“ říká Víznerová.

Vysočinu v lásce neměl, obdivoval velkoměsta a jejich budovy

Jeho vášní byly také knihy. „Sice o sobě říkal, že je syn sedláka, ale byl to intelektuál s obrovskými vědomostmi. Hodně četl. Když se vydal na nákup do města, přijel s igelitkou plnou knížek. Máma se ptala, kde má potraviny,“ vzpomíná pobaveně jeho dcera.

Přes třicet let prožil s rodinou přímo pod Zelenou horou, na jejímž vrcholu ční skvost architekta Santiniho proslulého složitým tvaroslovím. Vízner byl docela jiný.

„Hodně lidí si myslí, že ho inspirovala Vysočina. Ale táta ji neměl moc rád. Když přijel poprvé do New Yorku a uviděl ty budovy, byl nadšený. Říkal tomu druhotná příroda. Obdivoval třeba stavby Adolfa Loose či Oscara Niemeyera. Na druhou stranu měl rád právě klid Vysočiny. Seděl třeba dvě hodiny na balkoně a koukal na rybník.“

Spojení se sklem bylo pro Františka Víznera osudové. Do posledního dechu. Když mistr vážně onemocněl, lékaři mu náročnou práci zakázali. „Je to smutné, ale končím. Vyklízím dílnu. Vysloužil jsem si to po pětačtyřiceti letech práce s materiálem, ve kterém je olovo,“ vyprávěl po svých 75. narozeninách. Jeho slova zněla fatalisticky. Pár týdnů na to - 1. července 2011 - zemřel.

Kam na ty nápady „dědek“ chodí, divili se ve studiu

Ve světě designu jsou iniciály FV pořád v kurzu. Také díky spolupráci se světelskou sklárnou Bomma, pro kterou navrhl kolekci broušeného nápojového skla.

„Když jsem Víznerovy návrhy představil studiu Olgoj Chorchoj, se kterým spolupracujeme, jeden z tvůrců uznale říkal: Kam na ty nápady ‚dědek‘ chodí. Tím předurčil osud naší komerčně nejúspěšnější kolekce,“ přidává úsměvnou vzpomínku šéf skláren Bomma ze Světlé nad Sázavou Jiří Trtík.

Sám autor tomu říkal čistý design. „Věci, které jsem dělal ve své dílně, nebyly funkční. Třeba do mísy nedávali lidé jablka. Design je o tom, aby tvar byl pěkný a taky posloužil,“ srovnával.

Loni Bomma udělala z Víznerových návrhů ještě kolekci váz a mis, které žďárský výtvarník navrhl v posledním roce života. Limitovaná edice se zrovna uchází o Ceny Czech Grand Design 2015.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Šimon Mareček patří k největším talentům českého orientačního běhu, což...
Zvítězily geny. Orientační běh ochutnával talent z Vysočiny už v kočárku

Studuje sportovní gymnázium v Novém Městě na Moravě, přičemž nejvíc ho baví tělocvik a zeměpis. A není divu. Letos patnáctiletý rodák z Nového Města na Moravě...  celý článek

Jen víla Amálka, včelí medvídci a další dětští hrdinové namalovaní na zdi...
Zůstala jen víla Amálka. Dětští pacienti z nemocničního pavilonu zmizeli

Jen víla Amálka, včelí medvídci a další dětští hrdinové namalovaní na zdi připomínají, komu sloužil aktuálně nejstarší pavilon v nemocnici v Novém Městě na...  celý článek

Klokana tuláka Kukiho se podařilo odchytit nedaleko Jihlavy.
Klokaního tuláka odchytili po čtvrt roce, ze Šumperska doskákal k Jihlavě

Před třemi měsíci utekl majiteli na Šumpersku a postupně doskákal až na Vysočinu. Teď klokana Kukiho odchytila jihlavská městská policie ve spolupráci s hasiči...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.