Jaroslav Holík, to nebyl jen muž zaujatý na tisíc procent hokejem a sportem vůbec. Oslovovalo ho výtvarné umění. Měl rád, když mu obrazy něco vnitřně říkaly.
„Třeba ty od Panušky. V New Yorku jsme chodili na výstavy pořád. Pamatuju si třeba na obrazy Renoira. Jednou jsme stáli dvě hodiny frontu na Picassovu výstavu, tam čekaly zástupy lidí. Odstál jsem to rád, líbilo se mi to,“ popisoval se zaujetím při svých sedmdesátinách.
Našly se však obrazy, které míjel bez povšimnutí. „Když vidím plátno a na něm jen čáry, tak si říkám: „Ku..., jak za tohle někdo může dát sto milionů? Tomu nerozumím.“
Odpočíval i při muzice. Pokud mu ovšem někdo v autě naladil hvězdy popu, chtěl vyhazovat rádio za jízdy. „Ale country mám rád, Tučnýho, Vyčítala. I v Americe u syna jsem poslouchal country.“
Inspirace ze životopisů Reagana a Thatcherové
Jaroslav Holík si rád četl i životopisy politiků, třeba Ronalda Reagana nebo Margaret Thatcherové. Imponovali mu svou tvrdostí, když se pro něco rozhodli a pak si za tím pevně stáli. Takový byl i sám Holík.
„Reagana obdivuju, ten změnil svět. V knížce třeba popsal, jak mu dvacet spolupracovníků na zasedání říkalo, co má dělat. Pak odešli a on udělal pravý opak. To si pak vždycky vzpomenu, jak u nás před mnoha lety stávkovali železničáři a Klaus jim ustoupil. Jo odboráři, ty já nemám moc rád,“ popisoval se svou tradiční přímostí.
A dokonce se stal i součástí jednoho knižního životopisu politika. Holík přesně věděl, na které straně o něm napsal ve svých pamětech bývalý komunistický premiér Lubomír Štrougal.
Vlastně se v knize omluvil Holíkovi. Ten kdysi někde nadával na komunisty, což mu přineslo potíže. A Štrougal po letech už v důchodu napsal, že se tomu nadávání vůbec nedivil, protože komunisté znárodnili prosperující řeznictví otci bratrů Holíků.
„Jednou jsem potkal Štrougala někde na procházce v Praze. Říkal mi, abych na něj hlavně nesahal, protože šel se svým ostrým psem, který ho hlídal,“ vzpomínal Holík.
Komunistického prezidenta Gustáva Husáka nepovažoval za státníka. Naopak velmi uznával Václava Havla. „On bojoval za své přesvědčení i v socialismu, to uznávám. Naopak moc neuznávám ty, co za socialismu byli zalezlí někde v bankách, mlčeli a vyšvihli se po roce 1989. Začali mluvit, až když mohli.“
A neměl rád, když šli do politiky lékaři. „Jsou doktoři, tak mají pomáhat lidem! Lékař je nejtěžší zaměstnání a politika nejlehčí,“ vysvětloval.
Kluk z řeznictví, kterému nějaké bio nic neříkalo
Politiku na komunální úrovni si Holík i sám zkusil. Ještě před třinácti lety seděl v jihlavském zastupitelstvu za Unii svobody. A později byl zvolen ve Světlé nad Sázavou na kandidátce ČSSD.
Své působení na radnicích pak shrnul stručně. „Nemělo to vůbec cenu. Domluvily se ODS s KDU-ČSL a bylo to. Šest hodin jsme se hádali a stejně všichni věděli, jak to dopadne,“ mávl rukou.
To raději mluvil o jídle. Dětství v tátově řeznictví se promítlo do jeho vztahu ke stravování. Rád jako malý ochutnával zbytky salámů, když se krájely. V posledních letech už ovšem uzeniny vyřadil z jídelníčku kvůli zdraví. Ovar i kachnu měl rád i v sedmdesáti a výjimečně si je dopřál.
„Táta mě naučil jíst tlusté. Jedl jsem hodně. To bylo pořád maso, maso, maso. Taky jsem hodně sportoval. Dnes už je ta životospráva při sportu jiná, to vidím na mladých. To je samé bio. Já to moc neuznávám,“ popisoval.
A to, jak ho kdysi s bratrem vychovával otec, přebral i sám: „Samozřejmě, někdy vylétnou hvězdy, kterým se rodiče nevěnovali. Na to ale člověk nemůže spoléhat, že dítě vše samo pochopí a začne něco dělat. Když rodiče chtějí, aby z dítěte něco bylo, tak se musí snažit.“
