Bohumil Geist se narodil v roce 1900 za vlády císaře Františka Josefa I. ve Studené. Na začátku roku 1918 byl odveden a zapojil se do první světové války. Z té doby mají Geistovi doma unikátní fotografii. Jsou na ní tři členové jejich rodiny v uniformách.
"Náhodně se potkali při armádním přesunu v tyrolském Hallu. Všichni tři válku ve zdraví přestáli a vrátili se domů do Studené," popsal Zdeněk Geist.
Po první světové válce byl jeho děda Bohumil patnáct let četníkem na východním Slovensku. Dramatický životní zvrat v jeho životě přinesla druhá světová válka. Během ní pomáhal v Telči pronásledovaným Čechům.
Gestapo si na Geista vyšláplo kvůli parašutistovi Františku Pospíšilovi, který byl vyslán z Anglie, aby podporoval odboj proti nacistům. Seskočil na jaře roku 1942 a v tomtéž roce se dostal v cisternovém voze do Telče.
Udání Karla Čurdy
Ve městě se ukrýval v prostoru nad benzinovým čerpadlem a u železničního invalidy Emanuela Müllera. Pro vzájemný kontakt používali heslo: petrolej - benzin. Pospíšila později udal Karel Čurda.
Ten stejný Čurda, který přispěl i k vyzrazení parašutistů, jimž se podařilo zlikvidovat třetího muže nacistické Říše Reinharda Heydricha.
Po zatčení na Václavském náměstí v Praze byl parašutista Pospíšil v roce 1944 popraven.
Zatýkání v Telči kvůli ukrývání Pospíšila začalo v březnu roku 1943. Gestapáci vtrhli do budky u benzinového čerpadla a všechny přítomné spoutali. Pouta nenasadili jen beznohému zřízenci. Zatčené nutili k přiznání i bitím. Jeden z gestapáků k úderům použil tyčku z plotu.
Bohumila Geista, který se na ukrývání Pospíšila také podílel, zatkli o den později. Gestapáci z něho dolovali informace krutým způsobem v budově dnešní Vysoké školy polytechnické v Jihlavě. Vězněn byl v Berlíně. Soud s telčskou skupinou se konal v Postupimi. Někteří její členové dostali trest smrti.
Geista odsoudili za přípravu velezrady k deseti letům a šel do vězení v Bayreuthu. Tam ho v dubnu 1945 osvobodili američtí vojáci.
A znovu za mříže
Po válce velel telčskému Sboru národní bezpečnosti a působil na národním výboru. Po komunistickém převratu v roce 1948 musel opět za mříže. Předcházela tomu schůze u národních socialistů, kde se mluvilo o vážném ohrožení demokracie a chystaném komunistickém puči.
Státní bezpečnost pak účastníky schůzky zatkla kvůli údajnému zločinu proti republice.
Příslušníci StB udělali u Geista domovní prohlídku a nic nenašli. Přesto byl nakonec odsouzen za účast na schůzi národních socialistů a skončil ve věznici na Borech. Tam se stal nechtěně s ostatními spoluvězni svědkem popravy generála Heliodora Píky.
Po propuštění přišlo ponížení
Z borské věznice odešel na konci léta roku 1949. V Telči během jeho nepřítomnosti šikanovali Geistovy příbuzné, aniž věděli, kvůli čemu byl Bohumil za mřížemi. Automaticky byli zařazeni do seznamu nespolehlivých osob.
"Další rána pro zkoušenou rodinu přišla po dědečkově propuštění z vězení. Museli se vystěhovat z bytu do bývalé Lauerovy cihelny za Telčí, kde v té době žili sociálně problémoví lidé. Byla to další forma trestu a ponížení nepohodlné rodiny. Všichni to nesli velmi těžce," podotkl Zdeněk Geist.
Jeho děda pracoval po návratu z žaláře v Borech jako dělník u Sběrných surovin. Snažil se do konce života o návrat do lepšího bytu. Marně.
Neměl ani řádný důchod. Neuspěl u komunistických úřadů s argumentem, že se nacistické vězení podepsalo na jeho zdraví. Dočkal se aspoň na konci šedesátých let zrušení své poúnorové obžaloby a rozsudku.
Věznění Bohumila Geista se promítlo i do osudů jeho dětí. Třeba syn Zdeněk nesměl složit maturitní zkoušku a bylo mu znemožněno jít na vysokou školu.
"Místo toho musel nastoupit vojenskou službu u Pomocných technických praporů, kde doloval uhlí. Zažil i zával v dolech, po kterém se léčil několik měsíců v nemocnici," doplnil autor knížky. Šikanování zažil i zbytek rodiny. Vězeň dvou totalit Bohumil Geist se snažil napravit křivdy až do konce svého života. Zemřel v létě roku 1978.
