Když loni přijel frontman skupiny Olympic Petr Janda koncertovat do zámecké zahrady v Jaroměřicích, přiznal: „Spadla mi brada. Já vůbec netušil, že něco tak krásného a velkolepého na Vysočině existuje.“
Stál za říčkou Rokytnou a nevěřícně zíral na „barák“, který byl v době svého vzniku jedním z největších barokních objektů v Evropě. Na tamní zámek.
A hudba do toho místa odjakživa patřila. Však taky místní hudební hvězda počátku 18. století, vážený Jaroměřičan František Antonín Míča, umřel roku 1744 nejspíš na přepracování. Bylo mu pouhých osmačtyřicet, doma měl hordu dětí, jedenácté na cestě.
Smrt mu nejspíš přivodilo životní tempo hodné spíš člověka 21. století.
Byl totiž nejvýše postaveným poddaným u dvora hraběte Jana Adama z Questenbergu. Pracoval jako jeho komorník. Ale nejen to. Byl taky jeho dvorní kapelník. A v některých letech pro hraběte, který po hudbě doslova bažil, se zámeckým hudebním ansámblem nastudoval až deset rozličných operních představení v průběhu dvanácti měsíců.
Hrabě miloval italské opery
Mezi nimi jedno výjimečné. Totiž první českou operu, kterou sám napsal. Jmenovala se O původu Jaroměřic. Už z názvu čiší hrdost na místo, kde to tak kulturně žilo. Opera se zpívala rovněž v němčině a italštině.
Šlo tak zároveň zřejmě o jedno z prvních hudebních děl tohoto žánru, interpretovaných v německém jazyce na území habsburské monarchie. Mimochodem česky se tehdy zpívalo v Jaroměřicích často. Aby Jaroměřičané rozuměli textům.
Hrabě Questenberg nebyl žádný troškař. Když budoval zámek do podoby, jakou známe dnes, počínal si velkolepě. Když holdoval hudbě, tak v rozsahu a kvalitě široko daleko nevídaných. Hudební provoz v Jaroměřicích se dal srovnat s tím na panovnickém dvoře.
Hrabě miloval italské opery. Udělal to, co pro něj bylo výhodné. Poddaní, kteří pracovali na zámku, většinou taky muzicírovali. Například lokaj Martin Hošek byl trubač, kožešník Josef Zach houslista. Šlechtic jim mnohdy zaplatil kvalitní školení, takže z dochovaných partitur, které museli zvládnout, a z fragmentů vzpomínek je patrné, že šlo o instrumentalisty či pěvce na špičkové úrovni.
A mezi nimi vynikal „multifunkční“ kapelník Míča. Vedl soubor, taky komponoval, byl skvělý tenorista. Jeho barokní díla lokálního významu mají podle muzikologů galantní styl s důrazem na melodickou zpěvnost. I dnes se podle odborníků stojí zato k nim vracet.
Narodil se v Náměšti nad Oslavou v roce 1696 do rodiny varhaníka Mikuláše Míči. Ten mimochodem působil i v kostele svatého Martina v Třebíči.
Posléze Míčovi přesídlili do Jaroměřic. Syn František Antonín brzy vstoupil do hraběcích služeb. A svého šlechtice často doprovázel do Vídně, kde si taky doplňoval hudební vzdělání.
Poslední dítě se narodilo až po Míčově smrti
Postupně se dostal v hierarchii zámeckého služebnictva na špici. Oženil se, pořídil si dům naproti zámku, jenž dodnes stojí. Je to ten nalevo od pošty, Jaroměřičané na něj umístili tabulku.
„Hrabě Questenberg si Františka Antonína Míču nepochybně oblíbil. Když jaroměřický správce Stampa nechtěl dát svolení ke sňatku své dcery Terezie s nezámožným hudebníkem, zasáhl hrabě svou autoritou i finanční podporou,“ uvádí ve své obsáhlé publikaci o Míčovi muzikoložka Jana Perutková.
Když knížku psala, se spolupracovníky trpělivě prošla staré matriky a vídeňské archivy. Krom obdivuhodného materiálu, věnovaného kvalitám místního skladatele a kapelníka, utřídili chaos, který způsobili dřívější badatelé ve jménech, příbuzenských poměrech a datech narození. Ze zápisu náměšťské matriky tak jasně plyne, že správné je jméno František Antonín. Dříve se mylně uvádělo František Václav.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
Kapelník a komorník Míča se stal blízkým důvěrníkem hraběte. A nemohl si stěžovat na nedostatek. Od svého pána obdržel příspěvek na koupi domu u zámku, taky pole a nakonec byl mezi služebnictvem vyplácen jasně nejlépe. Například roku 1741, jak uvádí Perutková, tedy tři roky před smrtí, bral 627 rýnských zlatých a navrch naturálie.
To už měl za sebou opravdu smolné období. Na konci září roku 1739 mu zemřela žena při porodu, bylo jí 35 let. Doma zůstalo osm sirotků. Míčovi pochovávali nejen ji, ale i právě narozené dítě. Pro kapelníka to byla obrovská rána, protože manželství bylo šťastné.
Už v květnu roku následujícího se Míča žení s tanečnicí a zpěvačkou zámeckého souboru, o třiadvacet let mladší Veronikou Naglovou. „Míča s ní měl další tři děti, poslední se narodilo necelý měsíc po jeho smrti,“ uvádí muzikoložka Perutková. Kapelník se podle všeho doslova uhnal a roku 1744 náhle zemřel.
O přepracování svědčí i jeden z dříve zaznamenaných receptů na léčení churavějícího muže, který Perutková cituje. „Míča nesmí jíst nic, co má peří, nic kašovitého, nic na sádle pečeného, žádné houby, žádnou řepu, ať je jakkoli připravena, nesmí jíst vepřové maso, pít víno. Nenosit nic červeného, nechodit do společnosti. A zejména nevkročit tam, kde se provozuje hudba.“
