Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Opatovi gratuloval ke zvolení Gottwald, pak mu StB podstrčila zbraně

  7:33aktualizováno  7:33
Dnes uplynulo 105 let od narození Bohumila Víta Tajovského. Když byl v lednu 1948 zvolen nejmladším želivským opatem, bylo mu pětatřicet. Tehdy mu gratuloval i komunistický premiér Klement Gottwald. Pak ale následoval úder. Tajovský byl vězněn na Mírově, Pankráci, ve Valdicích i Leopoldově.

Poslední březnový den roku 1950. Želivský opat kláštera premonstrátů Bohumil Vít Tajovský vypovídá před soudem, kde pak dostal trest 20 let vězení. Před jednáním mu dali normální jídlo, což jinak nebývalo zvykem. | foto: ČTK

Hned na začátku padesátých let opata Tajovského zatkli v souvislosti s událostmi v Číhošti.

Opat měl v klášteře veliké křeslo potažené brokátem. Do něj ukryli zbraně příslušníci Státní bezpečnosti. Pak se Tajovského ptali, jestli připravoval ozbrojený převrat. Odpověděl, že v životě neměl v ruce ani pušku.

Fotogalerie

„Chcete snad říci, že jsme to tam strčili my?“ ptali se u výslechu. „Vypadá to, že asi ano,“ odpověděl popravdě. „Tak to řekni ještě jednou a uvidíš!“ zařval estébák.

Vyslýchali i jeho dva spolužáky z gymnázia, kteří opata krátce před zatčením navštívili. Dávali jim otázky ve stylu, jestli nenahmatali na křesle pod látkou něco tvrdého.

Estébáci do kláštera skryli zbraně až poté, co Tajovského zatkli a odvezli. Viděl to opatův řidič Josef Prokop, který je přitom tajně sledoval.

Když později Tajovského pustili z vězení, tak mu hned řidič řekl: „Já je tenkrát viděl! Půjdeme do toho a já u soudu dokážu, že tam zbraně podstrčili oni.“
Tajovský ho ale od toho odradil. „Pepíku, to nepůjde, okamžitě by tě sebrali.“ V šedesátém roce na to ještě nebyla vhodná doba.

Hlad se dá překonat, ale žízeň je strašlivá. Spoluvězni pili moč

Bohumila Víta Tajovského odsoudili v roce 1950 ve vykonstruovaném procesu k dvacetiletému vězení. Na amnestii byl propuštěn v roce 1960. Pak byl lesním dělníkem, topičem a podnikovým archivářem.

Podobně jako v želivském klášteře to Státní bezpečnost narafičila v Nové Říši. A to začátkem února roku 1950. Udělali tam dlouhou prohlídku areálu, během níž hledači „vyrobili“ důvody, proč premonstráty zatknout. Podstrčili jim jednu pistoli pod klekátko do zpovědnice a dva samopaly ukryli do kamen a na skříň.

Opat Tajovský zažil opravdu velmi tvrdé věznění. Část pobytu za mřížemi strávil na samotce, někdy byl dokonce bez jídla a pití.

„Hlad se dá ještě překonat, ale žízeň je strašlivá. Bez pití máte už třetí den strašnou žízeň. Člověk je celý vyprahlý, že ani mluvit nemůže,“ vzpomínal Tajovský. Někteří jeho spoluvězni pili i svou vlastní moč, tak byli zoufalí.

Mezitím byl želivský klášter přebudován na tábor s vězeňským režimem, kde byl internován i tehdejší biskup František Tomášek a dalších asi 400 kněží. Činnost tábora začala jednou v noci, kdy tam přijel autobus plný bachařů.

Mobiliář kláštera byl odvezen nebo rozkraden. Knihy odvezla nákladní auta do papírny. Ztratily se všechny obrazy, cennosti a sbírky. Zkrátka muselo zmizet všechno, co připomínalo klášter.

„Já jsem tu nespravedlivě, ale vy ne,“ říkal mu ve vězení Husák

Opat Tajovský potkával ve vězení i budoucího komunistického prezidenta Gustáva Husáka. Poznali se ve výrobní hale při kompletaci zbraní. Pracovali vedle sebe na revolverových soustruzích. Potkávali se každý den. Husák sám sebe považoval za nespravedlivě odsouzeného. U opata to viděl jinak.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina.

„Vy jste šli proti nám, proto jste byli odsouzeni spravedlivě. Neměli jste ale dostat tak vysoké tresty. Až se stanu prezidentem, pustím vás na svobodu,“ řekl Tajovskému. A ten mu odpověděl: „Chtěli jsme pro církev jen svobodu, kterou jste nám vzali.“

A zapamatoval si, že už tehdy o sobě Husák smýšlel jako o budoucím prezidentovi.

Před smrtí želivského opata v roce 1999 s ním udělali obsáhlý knižní rozhovor Aleš Palán a Jan Paulas. Opat se v něm podrobně ohlédl za celým svým životem.

„Vít Tajovský byl tak trochu součástí mé rodiny. Uchovávali jsme monstranci, kterou v tamním klášteře přeměněném v lágr vyrobili z plechovek internovaní kněží. Když jsme s ním hovořili, umíral. Řada našich setkání ho vysloveně bolela. Přesto je nikdy nechtěl ukončit předčasně, knihu rozhovorů vnímal jako svědectví, které je třeba dokončit - a to, že zrovna umírá, muselo jít prostě stranou,“ zavzpomínal spoluautor knihy Aleš Palán.

Lidé nechtěli zrušit léčebnu, měli v ní práci. Opatovi vyhrožovali

Ani návrat do kláštera po roce 1989 neměl opat snadný. Sídlila tam tehdy psychiatrická léčebna. V ní pracovalo několik místních obyvatel. Někteří se postavili proti přesunu léčebny do Havlíčkova Brodu. Nechtěli přijít o práci. Opat dostal i výhrůžné dopisy. Hořkost v některých místních zůstala, což si Vít Tajovský uvědomoval i před svou smrtí.

Premonstráti se ale snažili, aby je místní znovu přijali. Hned v roce 1990 začali obnovovat tradici záříjových želivských poutí. Pak vzali svoje farníky a autobusem objeli česká a moravská poutní místa. Zajeli i do Polska.

„Snažíme se být součástí Želiva, a pokud je to v našich silách, působit i v obci pozitivně,“ prohlásil opat před svou smrtí.

Už se nedožil toho, že po navrácení lesů v roce 2014 vytvořila Kanonie premonstrátů vlastní společnost nazvanou Lesy kláštera Želiv, která hospodaří na současných patnácti stech hektarech lesa a čtyřiceti hektarech rybníků.

Tajovský nikdy necítil nenávist nebo zlobu, spíš odpor

Když opat Tajovský před smrtí končil svůj rozhovor s Alešem Palánem a Janem Paulasem, říkal jim, že neumí nenávidět. Ani po všem, co zažil.
Tak se ho ještě pro jistotu zeptali, jestli necítil zlobu ani při vyšetřování nebo u soudu?

„Ani celkem ne. Když jsem viděl chování žalobce, tak jsem si samozřejmě říkal: Ty darebáku, tebe musí Pán Bůh potrestat! Zároveň jsem si ale také říkal: Ty chudáku, jaký může být tvůj život? Nebyla to z mé strany ani tak zloba, jako spíš odpor. Chvílemi jsem si dokonce říkal, že ti chudáci za to snad ani nemůžou. Rozkazy přišly odněkud z Moskvy a oni byli jenom jejich vykonavateli. Jenže na takové rozkazy se vymlouvají všichni váleční zločinci a nemohou tedy být žádnou omluvou pro jejich jednání. Nikdo nemusí dělat to, co nechce,“ odpověděl opat.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ilustrační snímek
Z dvou let je rázem pět až sedm. Nová silnice v Brodě má velké odpůrce

Krajem avizované brzké vybudování spojnice výpadovek na Světlou nad Sázavou a Kolín se v Havlíčkově Brodě jen tak neuskuteční. Místním vadí, že by silnice...  celý článek

Štěstí v neštěstí měl tento kempař z Brna. U Pilské nádrže na okraji Žďáru nad...
Bouřka shodila strom na karavan. Hlavně že jsme živí, oddychl si kempař

Dramatickou noc si prožili manželé z Brna, kteří tráví léto u Pilské nádrže ve Žďáře nad Sázavou. Noční bouřka rozlomila strom, který spadl na předsíň jejich...  celý článek

Městská hromadná doprava ve Žďáře nad Sázavou.
Žďárská MHD se promění na začátku prázdnin. Lidé od zámku si stěžují

Žďár nad Sázavou čekají největší změny v MHD za posledních dvacet let. Zbývá už jen pár dní, aby se lidé připravili na to, že místo šesti linek, které ovšem s...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.