Psal se až rok 1925, když se v Třebíči začaly vyšetřovat vraždy dvou Čechů, bratrů Polických. Ti zemřeli v roce 1919.
Vyšetřovatelé od podezřelých získali výpovědi, které se shodovaly a posloužily jako přímý důkaz u soudu. A šlo navíc i o hrůzné výpovědi o tom, že stejná lůza ve městě vraždila v roce 1918 polské židovské uprchlíky.
A podle všeho lidské maso Židů posloužilo k jídlu. Komu? Patrně vrahům, a částečně se i prodalo. Byla bída a maso šlo na odbyt.
Hororové věci se odehrály v bývalém Kohnově mlýně. Právě tam policisté roku 1925 po třech dnech kopání našli v bývalé mlýnské strouze zahrabané dvě kostry bratrů Polických.
Podivný soud byl mezinárodně sledovaný
Když se konal na podzim 1925 v Jihlavě soud v tomto skandálním případu, byl mezinárodně sledovaný a dopadl podivně. Za kanibalismus nakonec v base neskončil nikdo.
Obžalovaní v emotivních výlevech nejprve házeli vinu jeden na druhého a posléze všechno, co už jednou vyšetřovatelům podepsali, před porotou popřeli. Přitom nezávisle na sobě shodné výpovědi ve vyšetřovacím spise sloužily jako jediný přímý důkaz obžaloby. Ten druhý - ostatky židovských obětí - chyběl.
Jak by ne, když jejich nasekané kosti pachatelé za tmy jednoho večera roku 1918 naházeli ze skály do hlubiny řeky Jihlavy pod třebíčskou nemocnicí. Alespoň tak to vypověděli na policii.
Od té doby do roku 1925 ovšem v řece uplynulo mnoho vody, přišlo i několik povodní.
Noviny tenkrát psaly o mlýně hrůzy
Třebíčský mlýn hrůzy. Tak zněl titulek hlavního článku na první straně večerního vydání Moravských novin dne 22. října 1925. A podtitulek ještě přitvrdil: "Dnes začal sensační proces za mimořádného napětí."
Reportér si nebral servítky. Obžalované popisoval jako vypečenou chátru. Šlo o osm Třebíčanů, kteří na sklonku války a těsně po ní patřili k těm nejchudším - manželé Dvořáčkovi, otec Jan Fejta a jeho synové Jan a Josef, dále Josef Kunst, Josef Kment a Tomáš Mašek. Práce moc nesehnali, většina z nich se přiživovala opravami bot. Jen Mašek byl řezník.
Co je spojovalo se zavražděnými bratry Polickými a se zřejmě až osmi mrtvými židovskými uprchlíky? Všichni bydleli v Kohnově mlýně. To byl "barák", který v té době dalo město adaptovat na sociální byty pro chudinu.
Co to bylo za maso v těch pěti škopcích?
Výrazné prvorepublikové soudničce se před časem věnoval i autor Jan Mach. Prošel archivy a utřídil informace do textu Lidojedi ze starého mlýna, který vydal v jedné své knížce.
V textu například zaznamenal výpověď mladého Jana Fejty: "Vrátil jsem se z války domů v té největší bídě. Doma v Kohnově mlýně jsem spatřil pět škopků se soleným masem. Tázal jsem se bratra, co to je za maso, a ten mně řekl, že koňské. Ale všichni se začali smát a Dvořáček s Dvořáčkovou řekli: Ty hloupej! To je maso polských Židů. Maso bylo bílé. Tázal jsem se Dvořáčka, co s tím budou dělat? To prodáme řezníkům. O maso je bída, je hlad, odpověděl. Jednou odvezli všech pět škopků řezník Mašek a Kment k nádraží a jistě dobře věděli, že je to maso lidské."
Dále mladý Jan Fejta na policii vypověděl, co řekla Dvořáčková: jak nějaký polský Žid přijde, vezmeme si ho. A taky viděl, jak jeden starší Žid v kaftanu přišel k nim domů pro opravené boty.
Mašek přiskočil, praštil ho do hlavy sekerou a Kment ho bodl řeznickým nožem do krku. Mladý Josef Fejta mrtvého svlékl a pak ho naporcovali. Masité části těla řezník Mašek házel do kbelíku. Menší kusy možná skončily v Kmentově udírně, větší, nasolené ve škopku. Kosti pak v pytli a posléze v řece.
A s věcmi, které po zavražděných uprchlících zůstaly, pachatelé obchodovali.
O rok později vraždili opět. Kdo? I tady házeli u soudu vraždy jeden na druhého, tentokrát ovšem ležel důkaz přímo na soudcově stole: dvě vykopané lebky bratrů Polických.
Odsouzeni na doživotí za úkladnou vraždu byli nakonec manželé Dvořáčkovi a Josef Fejta mladší.
Před vraždou bratry opili čajem s rumem
Vrahové nejprve starší podivínské bratry Polické opili čajem s rumem. Políčili si na ně proto, že Poličtí, kteří se živili jeden jako stolař, druhý jako hodinář - měli našetřeno přes čtyři tisíce korun.
Lůza z domu o jejich penězích věděla. Viděla je oknem počítat bankovky před kolkováním před měnovou reformou na jaře 1919.
Přiopilé bratry ubili, pak je oloupili a jejich těla zakopali na dvorku. Už měli pro ně předem vykopaný hrob v bahnité strouze. Ve městě rozšířili fámu, že se muži odstěhovali do rakouského Lince. I jejich věci si rozdělili a zpeněžili.
Jak autor Jan Mach píše, provaz podle tehdejšího práva dostat odsouzení nemohli, protože mezi vraždami a procesem, ve kterém byli za vraždy souzeni, dostali trest za jiné prohřešky. Josef Fejta starší si odseděl deset měsíců za podílnictví na loupeži. Mladý Jan Fejta, který vyšetřovatelům tak barvitě popisoval, co viděl, nakonec začal hrát duševně chorého.
Soud však jeho zdravotní stav přezkoumat nenechal.
Varšava se v té době ozvala, že za války a po ní žily v Třebíči tři židovské rodiny Pommeranzových a ani jeden z jejich členů se nevrátil domů a nepodal o sobě žádnou zprávu. Soud se o to nezajímal.
Proč? Podle Macha mohl sehrát roli fakt, že Československo bylo příliš mladé a zájem vídeňských deníků o proces příliš velký. "S kanibaly by se do Evropy vstupovalo republice těžko, ctihodná porota to v Jihlavě v roce 1925 vzala na vědomí," uzavřel Jan Mach.
