V rodném Hroznatíně se po srpnové invazi prezident Svoboda dlouho neobjevil. Přijel na oficiální návštěvu až v roce 1970. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Srpen 1968 v Hroznatíně. Obavy o Ludvíka Svobodu i divné mručení

  • 1
Někteří lidé z Hroznatína na Třebíčsku prožívali vojenskou okupaci v roce 1968 ještě s většími obavami než jejich sousedé. Báli se totiž o svého rodáka Ludvíka Svobodu, předtím zvoleného za prezidenta Československa.

Na ráno 21. srpna 1968 Jan Kafka z Hroznatína na Třebíčsku nezapomene. Vstal časně, šel na sedmou do práce do zemědělského družstva v několik kilometrů vzdáleném Rudíkově.

„Slyšel jsem takové tvrdé mručení, bylo mi to divné. Vyšel jsem před vrata, kouknu na oblohu a tam ze západu na východ přelétávala letadla. Co se děje, jsem se dozvěděl až z rádia, co jsme si pak pustili u kamaráda,“ vzpomíná na invazi vojsk Varšavské smlouvy.

Z obálek novin a časopisů tehdy takřka denně shlížela tvář Ludvíka Svobody. Prezident a hroznatínský rodák byl jedním ze symbolů víry, že invazí zlomená republika najde cestu zpět k důstojnosti a svobodě.

Ačkoli Svoboda nepatřil k vůdcům pražského jara, Hroznatínským bylo okamžitě po invazi jasné, že jejich rodák je v nebezpečí života. „Byli jsme hrdí, že rodák z naší obce je prezidentem, a měli velký strach, co s ním bude,“ řekla místní Jana Vrbová.

Se Svobodou do školy

Ludvíka Svobodu znala dobře. Prezident chodil do školy s jejím dědečkem, za jejím otcem se také už coby prezident zastavil v Hroznatíně na krátkou návštěvu.

Sama Jana Vrbová byla v prvních dnech sovětské okupace na letním dětském táboře v Brodcích u Kněžic. Bylo jí sedmnáct, dělala brigádnici v táborové kuchyni.

„V prvních dnech jsme na táboře nevěděli o okupaci nic. Až pak, když jsme se vraceli z tábora domů, viděli jsme u Třebíče stromy pomalované nápisy,“ vybavila si. Přímo v Hroznatíně se invaze neprojevila, okupanti projížděli jinudy.

Lidé lovili informace z éteru, občas mezi sebou prohodili pár tichých vět.

Ludvík Svoboda má na rodném domě na návsi pamětní desku a poblíž i pomník s podobiznou. Jeho obraz ale ani zde není černobílý. „Já ho uznával a uznávám furt, ale není to tak, že by na něj tady měli všichni jeden stejný názor,“ míní Kafka.

Nevlastního bratra Ludvíka Svobody z obce vystěhovali

Vztahy ovlivnila i smutná kapitola z počátku padesátých let. Při politických čistkách byl v roce 1950 Svoboda odvolán z pozice ministra národní obrany a o tři roky později poslán do nuceného důchodu. Tehdy se vrátil do rodného Hroznatína, kde pomáhal v zemědělském družstvu, které spoluzakládal.

Souběžně byl však v rámci tažení režimu proti „kulakům“ z obce vystěhován jeho nevlastní bratr František Nejedlý a další tři rodiny, které měly v obci nejvíce zemědělské půdy.

Napjaté vztahy byly mezi levicovým Svobodou a „statkářem“ Nejedlým prý po celá léta.

Mezi tehdy vystěhovanými byla i rodina muže, s nímž reportér MF DNES v Hroznatíně mluvil. „Bylo mi tehdy pět let. Zpátky domů jsme se mohli vrátit až po třech letech. Na Svobodu vyhraněný názor nemám, ale s jeho rodinou jsme zkrátka sdíleli podobné osudy. Proto, když nás v roce 1968 obsadili Rusové, prožívali jsme to těžce, báli jsme se, že se to všechno zase vrací,“ řekl muž, který si nepřál zveřejnit jméno.

Tanky před plotem kasáren

Citovaný muž prožíval srpen 1968 o to tíživěji, že byl v době invaze na vojně a přímo v noci ve stráži na armádním letišti v Karlových Varech, které obsazovali Rusové.

„O půl druhé v noci nám volal náčelník štábu, že nás obsadila cizí vojska. Bylo to nepříjemné. Před plotem kasáren jsme měli ruské tanky, ze samopalů nám vzali náboje. Dodnes o tom nerad mluvím,“ říká pamětník.

Také další z hroznatínských obyvatel, šestašedesátiletý Josef Večeřa, prožil dny invaze na vojně. Dokonce jako nováček ještě před složením přísahy, k protivzdušné obraně do Rokytnice v Orlických horách totiž narukoval 1. srpna 1968.

„Tam nás ale nejdřív obsazovali Poláci, možná proto tam byl klid. Velitelé měli první dny strach nám něco říct, všichni vyčkávali. Tak jsme byli uvnitř kasáren, cvičili jsem na buzerplace, poslouchali rádio. Postupně začal normální provoz. My i Rusové jsme měli letadla MiG-21, takže se jejich a naše letadla střídala na vzletových drahách letiště. S ruskými vojáky jsme se tam potkávali. Pozdravili jsme se, ale jinak jsme spolu nemluvili,“ vzpomínal Večeřa.

V rodném Hroznatíně se po srpnové invazi prezident Svoboda dlouho neobjevil. Přijel na oficiální návštěvu až v roce 1970, kdy obešel obec a prohlédl si „své“ zemědělské družstvo.