Jan Uher pochází z malé vesnice na půl cesty mezi Třebíčí a Jihlavou. Za posledních pět let se mu život obrátil naruby. Dnes je na tom mnohem líp.
Jenda, jak mu všichni říkají, vyžaduje prozatím nízkou podporu druhých, která však kvůli postupné ztrátě zraku přibývá.
Třiadvacet let strávil za zdmi empírového zámečku v lesích u Jinošova, kam přišel v roce 1985 jako sedmnáctiletý mladík. To tam býval ústav pro tělesně a mentálně postižené lidi.
Pak se v únoru roku 2008 v jedné místnosti zřítil strop. Zjistilo se, v jak špatném stavu je celý historický barák, a věci se daly do nevídaného pohybu.
Jednotvárné dny klientů ústavu, který byl uzavřeným světem, dostaly nový náboj. Vystěhování do Náměště a okolí znamenalo pro obyvatele zámku vstup do normálního života a šanci na určitou míru samostatnosti.
Najednou si mohou zajít nakoupit, staví se na pivo.
Po tolika letech si Jenda může konečně vyzdobit svůj pokoj
Jinošovský Domov bez zámku, jak se dnes trefně jmenuje, se stává průkopníkem v začleňování lidí s různou mírou postižení do života. Vedení Domova a krajskému úřadu se podařilo sehnat patřičná povolení i peníze.
V šesti městech a obcích se staví domky pro všech sedmdesát klientů bývalého ústavu. Čtyři už jsou hotové, ostatní mají vyrůst do dvou let.
Že se záměr podařil, je patrné z chování klientů. Jsou klidnější a působí spokojeně.
Jenda teď žije se třemi muži a dvěma ženami z ústavu v jednom z nových rodinných domků pod Křišťálovem v Náměšti nad Oslavou.
Má vlastní pokoj, který si může vyzdobit a vybavit, jak chce. Chystá se vyměnit erární postel za vlastní, rád by měl i noční stolek. S investicí mu vypomůže jeho sestra.
Ráno se probudí, nasnídají a jdou do práce. Do stacionáře
"Ráno se budím v šest, v sedm se chystá v kuchyni společná snídaně. Pak se oblékneme a přecházíme na druhou stranu města do stacionáře, kde máme pořád co dělat," vypráví Jenda.
Klienti jdou vlastně jako by do práce. K dispozici ve stacionáři mají několik dílen. Pracují s hlínou Axmanovou technikou, podle sezony vyrábějí věci, které se dají prodat na trzích. Květináče, obrázky, vánoční dekorace.
Po jedné odpoledne odcházejí a staví se na základní škole na oběd, pak pro nákup a doma se musejí postarat jak o úklid, praní prádla, tak i o přípravu večeře.
"Nejvíc se přátelím se slečnou Špakovou. Hodně si povídáme, řešíme, když má náladu. Když nemá, zavře se do pokoje. Taky rádi sledujeme televizi - každý den seriál Ulice, oblíbené jsou Četnické humoresky. Ordinaci v růžové zahradě už ale nemám rád, ti noví herci mě nebaví," vypráví Jenda.
Často se pouští hudba z cédéček a tančí. V současnosti je v kurzu zejména country. "To už mi začíná lézt na nervy," naznačuje Jenda Uher.
Večerní vytírání Jendu baví, má na něj speciální mop
Z jídelníčku na nástěnce je patrné, že třeba tento týden ve čtvrtek byl k snídani chleba se šunkovou pěnou. Na svačinu pomazánka z tresčích jater. A na večeři si společně upekli brambory s česnekem, k tomu bylo mléko nebo podmáslí.
Večer je osobní hygiena, každý si po sobě musí v koupelně poklidit. Když všichni ulehnou, Jenda ještě vytírá společné prostory. To je jeho oblíbená činnost, má speciální mop. Je na něj pyšný.
Prostě úplně normální domácnost s běžnými starostmi.
Jenda má sourozence, bratra a sestru. S oběma se stýká, k sestře jezdívá na Vánoce. Maminka umřela, ještě když byl malý kluk. "Táta zemřel letos na jaře. Jsou to moje první Vánoce bez něj," posteskl si.
V domku je stále přítomná sociální pracovnice. V některých bývá jen několik hodin denně, to závisí na míře pomoci, kterou obyvatelé potřebují.
V malých skupinách v rodinných domech. To je návrat do života
Nyní se o sedm desítek klientů Domova bez zámku stará osmdesát zaměstnanců včetně administrativních pracovníků. Mají různě dlouhé úvazky, přizpůsobené potřebám klientely.
Zajišťují právě tu pomoc a podporu, která vychází z úrovně postižení každého svěřence a pro niž nebylo dost času ani personálu ve velkém ústavu.
"Další domky se budou stavět v Hrotovicích, Pucově, Jaroměřicích nad Rokytnou a Okříškách. Nejsme jediní v republice. Už se stejnou cestou vydávají další a další ústavy. My jsme ale první, kdo se pustil do takové věci. Lidé s postižením v malých skupinách v rodinných domech, to je pro ně návrat do normálního života. Být v houfu v ústavu není zrovna nejpřirozenější," říká Marta Valová, která je koordinátorkou nově vytvořených domácností.
Na investiční část projektu získal Kraj Vysočina sto milionů korun z evropských zdrojů.
