O zámku, ve kterém nyní sídlí pětihvězdičkový hotel, hovoří s nadšením celé hodiny. "Za pár let se chceme stát známou značkou, jež bude symbolizovat kvalitu," říká Alexandra Kasperová.
Najít ve svém diáři hodinu v prvních dnech po otevření hotelu nedokázala. A tak rozhovor vznikal během tiskové konference a následné více než dvouhodinové prohlídky. Odpovědnějšího člověka není, na rekonstrukci se osobně podílela od počátku do konce.
Alexandra KasperováVystudovala žurnalistiku a působila v ČTK jako domácí reportérka. V roce 1993 na Slovensku založila PR agenturu Media In. Stála i při zrodu business & family klubu Penati na Slovensku. Je jí 48 let, je vdaná a má čtyři děti. |
Vypadáte tady na zámku opravdu šťastně...
Herálec je pro mě potvrzením toho, že lidé na zámku nezanechali jen svůj pracovní čas, ale i srdce. Mnozí odcházeli s těžkým srdcem. Zdejší zámek zanechal hlubokou stopu ve všech, kdo se rekonstrukce účastnili. Ve mně ten pocit přetrvává stále.
Jak jste k heráleckému zámečku vůbec přišla?
Prodával se a dostala se k nám nabídka. S manželem jsme se tu byli podívat. On pak jel na Brno, já na Prahu. V autě jsme po telefonu řešili, zda ho koupit nebo ne. A nakonec jsme ho koupili.
Proč jste se rozhodli přestavět ho v pětihvězdičkový hotel?
Je to vhodné využití. Pětihvězdičkový boutique hotel na Vysočině chyběl. A koncept klubového resortu chybí i v celé republice. Protože jsme s tím už měli zkušenosti, rozhodli jsme se to do Herálce v menším měřítku přenést.
Hotel je dostavěn, otevřen, přijímá první hosty. Skončila tak ta nejdůležitější práce?
Naivně jsme si mysleli, že si teď trochu vydechneme, a po čase odpočinku zapracujeme ještě na marketingu. Jenže práce je tu stále víc než dost. Během pár let bychom chtěli být známou značkou, která bude symbolizovat kvalitu.
Jaké jste měla pocity, když jste do zámku poprvé vkročila?
Uhranul mě obrovský prostor. Bylo to jako divadlo. Při diskusích, co s tím, jsme proto zvolili jakýsi divadelní inscenační efekt.
Prakticky v každé místnosti jsou velké tapety, fresky, fotky...
Ano. To je právě proto. Chtěli jsme původně použít fotografie. Jenže fotky by při své velikosti musely být tak kvalitní, že to nebylo možné. Navíc je kolem spousta přírody, a tak jsme ji nechtěli dávat i dovnitř. Pak kdosi navrhl, že bychom interiér mohli pojmout jako malířskou stylizaci. A to se líbilo i řediteli oblastní galerie. Pustil nás do archivů, kde jsme si vybrali obrazy a na tapety použili jejich výřezy. Galerie nám dokonce zapůjčí všechny originály, budeme tady pak jako jakási předsunutá galerie.
Vsadili jste na historii, hotel vypadá opravdu jako zámek. Bylo obtížné to prosadit u památkářů?
Museli jsme s nimi hodně dlouho vyjednávat. A někdy to bylo i vtipné. Třeba ve vstupní hale bylo staré tmavé dřevěné obložení. To jsme chtěli sundat, ale památkáři to nedovolili. Začali jsme přemýšlet, jestli tam nemáme nasadit nějakou dřevokaznou houbu, aby to povolili. Nakonec jsme objevili původní staré erby na stěně. Protože byly ještě starší než obložení, s památkáři jsme to vyhandlovali. Řekli, ať zachováme to, co je starší. Ale jinak byli památkáři hodně vstřícní, svolní k novým myšlenkám.
Říkala jste, že je zámek charakteristický velkým prostorem. Podařilo se to zachovat?
Je tu všude velký otevřený prostor, návštěvníci mají pocit volnosti. Je tu 19 pokojů, všechny extrémně veliké. Museli jsme vymyslet novou hotelovou kategorii Grande. Například propojitelné královské apartmá má 214 metrů čtverečních. Původně jsme chtěli i společné relaxační prostory rozčlenit na místnosti, ale nakonec jsme obrovský prostor ponechali.
Zámkem se prolíná motiv pětilisté herálecké růže. Je i na potazích desítek sedacích souprav.
Právě s tím byl největší problém. Vzor jsme si udělali sami. Jenže jsme nemohli sehnat nikoho, kdo by to ušil. V České republice má textilní výroba tradici. Jenže teď to byla samá insolvence, zastavená činnost, exekuce. V Ledči jsme narazili na španělského výrobce. Dva měsíce jsme s ním jednali až zjistil, že to ušít nelze. Tak jsem sedla k internetu a náhodou jsem našla výrobce v Chýnově u Tábora. Poslali jsme mu vzory, do týdne zjistil, že to zvládne i v požadovaném množství.
Zámek už vítá první hosty. Veřejnost se sem už jen tak nedostane. V červenci jste pro ni uspořádali den otevřených dveří...
Všichni jsme tomu museli obětovat celý den. Bylo tu neuvěřitelných 3 300 lidí. My jsme při tom nechtěli publicitu. Dali jsme jen jeden leták starostovi, kdyby měl zájem podívat se někdo z místních. A pak nám sem jezdily autobusy z celé republiky. Ještě v devět večer se táhla fronta od zámku až k bráně. Neuvěřitelné. Ale byl to krásný doklad toho, jak tato nádherná stavba lidi láká.
