Během jízdy do Olomouce, kde se konal právě regionální „rozstřel“, se jí na dálnici porouchalo auto plné podporujících žáků. „Věděla jsem, že je nemohu zklamat. Musela jsem to prostě vyřešit a sehnat jiný odvoz. Nemohla jsem se k nim jen tak otočit zády a říci, že kvůli takovým komplikacím se soutěže nezúčastním,“ vzpomíná dnes již s úsměvem Michálková.
Postupu do celostátního finále zprvu příliš nevěřila, nepřipadala si ničím tak výjimečná, aby právě ona pokračovala dál. Porota ji však do finále poslala.
Svou třídní učitelku žáci do soutěže přihlásili potají. O tom, že bude bojovat za malé městečko na Pelhřimovsku, se Alena Michálková dozvěděla teprve až tehdy, kdy měly děti nasbíráno více než šedesát podpisů pro nominaci.
„To už se těžko odmítá. Byl to šok následovaný radostí, ale i obrovskými obavami z toho, aby na mě byli žáci vůbec pyšní. V nitru jsem poměrně plachý člověk, a navíc jsem šla do pro mě dosud neznámé oblasti. Teď už je to ale dobře rozběhlé soukolí,“ popisuje učitelka.
Celkově bylo zapotřebí získat sto podpisů. I přesto, že černovická základní škola patří k těm menším na Vysočině, nebyla o ně nouze. Podepsali se totiž všichni, co uměli psát. Navíc se ochotně zapojili i rodiče a pomohli tak Alenu Michálkovou posunout do regionálního kola.
„Mám tu nejkrásnější práci na světě. Naplňuje mě a má smysl“
A jak se vůbec dostala k pedagogice? Prý chtěla být učitelkou odmala. „Popravdě, mám tu nejkrásnější práci na světě, neuvěřitelně mě naplňuje a hlavně má smysl,“ říká.
Zlatý ÁmosCelorepubliková anketa o nejlepšího učitele má letos na programu svůj 23. ročník. Závěrečné kolo se uskuteční 18. března v Praze. Finále je veřejné a učitelé i učitelky v něm budou bojovat v týmu se svými žáky. Čeká je hned několik soutěžních úkolů. O titul letos bojují kromě učitelky Aleny Michálkové z Černovic také pedagogové ze Dvora Králové nad Labem, Zábřehu, Vítkova, Přerova a Prahy-Vinoře. |
Nejsilnější stránkou Aleny Michálkové je podle jejích žáků energičnost. „Paní učitelka má takový specifický osobní šarm a hlavně vnitřní energii, kterou nás vždy dokáže dostatečně motivovat,“ uvedl Šimon Novák, který chodí na černovickou školu.
Ve finále Zlatého Ámose čekají na Michálkovou dva tajné úkoly. „Na ty se prostě nejde dostatečně připravit. Nejtěžší je mluvit spatra na téma, které vám zadají až na místě. Toho se popravdě trochu bojím,“ svěřila se učitelka s titulem Ámoska Vysočiny pro letošní rok.
Studenti ji ale těsně před finále nenechávají ve štychu a průběžně pomáhají s přípravami. Porady probíhají i po vyučování u nominované učitelky doma.
„Nechceme nic podcenit, jsme příliš blízko na to, abychom teď zvolnili tempo. Všechny nás to moc baví a myslím si, že nás to jen sblížilo,“ doplňuje učitelka.
Podporu našla nejen doma u manžela a dětí, ale i u ředitele školy Roberta Štefánka. „Jsme pyšní na to, že ve škole máme semifinalistku Zlatého Ámose. Vítězství bych jí moc přál, rozhodně by si ho za svou píli a vervu, s jakou se o žáky stará, zasloužila,“ dodává ředitel.
Organizátoři nevěděli, kde Černovice jsou. Ocenění přepisovali
V závěrečném boji o titul si kandidáti musejí připravit krom hrané scénky i vtipnou prezentaci školy. I město se celorepublikově zviditelní. „V Olomouci ani nevěděli, že nějaké Černovice existují, museli jsme jim popisovat, kde se přibližně nacházejí. Na ocenění dokonce napsali - Černošice u Tábora. Dodatečně to pak museli opravovat,“ zmiňuje jednu vtipnou příhodu Alena Michálková.
Těší se na setkání s hlavou státu Milošem Zemanem, u kterého mají semifinalisté sjednanou audienci. Jako odměna za umístění je čeká i soukromá prohlídka Pražského hradu.
„Normálně bych se do těchto míst asi ani nepodívala, natož se setkat s prezidentem. Určitě je to pro mě velmi zajímavé a už teď jsem zvědavá,“ říká Michálková, která na škole působí už patnáctým rokem. Mezitím si ještě odskočila na mateřskou dovolenou se svými třemi dětmi.
„Finálového rozuzlení Zlatého Ámose se už nebojím, budu tam mít své studenty, se kterými si to chci hlavně užít a udělat z toho krásnou vzpomínku pro všechny,“ konstatuje angličtinářka závěrem.
