Trasa do řeckých Atén a zpět.

Trasa do řeckých Atén a zpět. | foto: Michal Kolařík, MF DNES

Stopem a na bruslích do Atén? Redaktor MF DNES tam dojel za tři dny

  • 6
Redaktor MF DNES Michal Kolařík se o prázdninách vydal stopem a na kolečkových bruslích Evropou. Chtěl dorazit do řeckých Atén a po pár dnech vyrazit zpět. I přes počáteční trable to šlo skoro hladce. Za tři dny a dvě noci ujel dva tisíce kilometrů na jih, cesta zpět trvala dokonce o den méně.

Nikdy jsem nestopoval. Ani na přespolní trase. Anglicky chabě rozumím a ještě hůř mluvím. Ta výzva ale byla silnější než všechny argumenty, proč by měl letní výlet na kolečkových bruslích a stopem do řeckých Atén a zpět skončit nezdarem.

V plné polní s krosnou obtěžkanou kolečkovými bruslemi se vydávám stopovat.

Na cestu Evropou jsme se z Jihlavy chystali s kamarádem Tomášem dva.

Třetí kolega do party na nás čekal v Aténách, kde pracuje. Vlastně na jeho pozvání celý tento bláznivý nápad vznikl.

Balíme. Na plnou krosnu jsem upevnil i kolečkové brusle. Při přepravě na kratší vzdálenosti, třeba centry měst se mohou hodit, tušil jsem. Ukázaly se být zásadní.

V sobotu se přesouváme do Brna, kde parkujeme u výpadovky na Bratislavu. Záměr stopovat ve dvou ale brzy padá. Dva kluci s objemnými krosnami jsou pro řidiče příliš. A tak se rozdělujeme, a když Tomáš odjíždí prvním stopem, přepadají mě obavy, že bych se měl raději vrátit.

Váhám, ale nakonec sedám na poslední večerní autobus do Bratislavy a odtud jedu už po tmě linkou do Šamorína, což je blízko hranic s Maďarskem. Tam začíná mé dobrodružství...

Na bruslích v dešti. Hlavně jet!

Na pumpě na okraji Šamorína v noci studuji mapy Evropy. Zjišťuji, kde jsem a plánuji trasu na další den: Györ, Budapest, Szeged. Kolem druhé hodiny si rozestelu spacák nedaleko benzinky. A se svítáním ho zase balím a vyrážím na stop. Můj první stop v životě!

Mladší řidič osobáku míří do Gabčíkova. Tam záhy zastavuji auto do Györu. Přejíždíme Dunaj a míjíme hranici. Začíná pršet.

V Györu zahalený v pláštěnce a v žabkách na nohách chvíli tápu. V obchodě vyptám další karton a píšu na něj Budapest. Dostávám se jen do nedaleké příhraniční obce Gönyű.

Znovu začíná hustě pršet. V zoufalství poprvé nazouvám brusle a po cyklostezce v dešti s krosnou na zádech přijíždím k motorestu. Obědvám, suším se a převlékám a majitel motorestu mi ochotně anglicky radí, kudy dál.

Kousek za Gönyű se silnice rozděluje. Hlavní směr vede do pohraničního Komárna, vedlejší na dálnici do Budapešti. Vydávám se tudy. Protože je silnice prázdná, obouvám znovu brusle.

Kousek za Gönyű se silnice rozděluje. Hlavní směr vede do pohraničního Komárna, vedlejší na dálnici do Budapešti. Vydávám se tudy. Protože je silnice prázdná, obouvám znovu brusle.

Vysvítá slunce, na horizontu vidím dálniční provoz. U dálnice zouvám brusle a unavený z šestikilometrové trasy zjišťuji, že jsem ve špatném směru. Do protisměru na Budapešť se dostávám přes dva kilometry vzdálený most.

Jsou asi čtyři odpoledne, došla mi voda, sotva stojím na nohách, mám hlad a chuť to zabalit. Při stopu se ale snažím tvářit „v pohodě“.

Zastavuje červený Fiat Brava. Beru krosnu na záda a běžím pár desítek metrů k autu. Pár ve středním věku jede až do Szegedu! Po cestě ale po mně chtějí peníze, které se tvářím, že nemám. Vysazují mě proto už ve městě Kecskemét, 130 kilometrů od hranic Srbska.

Znovu nazouvám brusle a centrem města projíždím až na výpadovku na Szeged. Tam mi zastavuje sympatická blondýnka a o pár kilometrů mi zkracuje cestu. Dozvídám se, že pracuje jako barmanka, cestou se bavíme. Velká motivace snažit se konverzovat anglicky. Když se loučíme, s úsměvem jí říkám, že příště budu stopovat ve druhém směru. Prý zastaví, ujišťuje mě se smíchem.

Pohádková Makedonie

Opět nazouvám brusle a deset kilometrů jedu po rovinaté stezce podél silnice. Dalším stopem je znovu žena, která mě odveze až k hranicím. To už se stmívá.

Mám štěstí a od srbských hranic mě odváží dodávka až k pumpě u Bělehradu. Je noc, a tak si nedaleko benzinky ustýlám na paletách.

Budí mě déšť, který se rychle mění v přívalový liják. Na benzince se převlékám do suchého a suším spacák. Ještě před úsvitem věci balím a s prvními paprsky už postávám na dálnici a stopuji směr Niš. Zastaví mi kamion, který míří až na hranice s Makedonií!

Cestou chvíli pospávám, ale nakonec je zvědavost silnější a z kabiny kamionu se kochám krajinou.

Makedonií jsem skoro celou projel ne po dálnici, ale cestou vedoucí horskými průsmyky, tunely a hlubokými srázy.

I hranici Makedonie přejdu pěšky. Nejbližší benzinka je 20 kilometrů daleko a já jsem zase bez vody. Je hic. Bere mě osobák, otec se synem, na nejbližší sjezd. Pak se stop nedaří. Po asi hodině pěší cesty po roztopené dálnici si všímám souběžné silnice a zkouším štěstí tam.

Jen co odložím těžkou krosnu, objeví se na obzoru rozkodrcaná dodávka s dědou jako z pohádky. Mám jediné přání. Aby mě odvezl někam do civilizace. A hle. Jede skoro přes celou Makedonii. Cestou horskými průsmyky, tunely a hlubokými srázy zastavujeme u pramene v horách. A nejsme jediní. Příjemné osvěžení.

Vysadí mě nedaleko nájezdu na dálnici. Tam mi vpodvečer zastavuje starší pár italských turistů s karavanem. Míří do řecké Soluně. Za soumraku mě na hranicích představují celníkovi jako přítele z Česka. Ten se usměje a pouští nás. Italští přátelé mě už po tmě vysazují na dálniční křižovatce na pobřeží.

Vůně moře a hejna komárů

První, co po tmě vnímám, je silná vůně moře. A útoky komárů. V deltě řeky Axios, která se zde vlévá do Egejského moře, je jich hodně. Přestože mi do Atén zbývá ještě 700 kilometrů, propukám v euforii. Dokázal jsem to, jsem v Řecku!

Pěšky se dostávám k dálničnímu mostu přes ústí řeky. Značka na něm zakazuje průchod pěších. Jiná cesta ale není. Na dálnici spát nemůžu, všude kolem bažiny a komáři. Potmě mi nikdo nezastaví. Musím přes most na druhou stranu!

Pohled na typickou aténskou ulici.

Povedlo se a za mostem u mýtných bran se ptám na nejbližší benzinku Rumuna s pochybným autovrakem. Máme kus cesty společný. Pro jistotu píšu kamarádovi do SMS SPZ auta, kde jsem a kam mám namířeno. Rumun mě přibližuje k cíli o desítky kilometrů a když mě vysadí na benzínce, říká si o drobné. Dávám mu pár maďarských forintů, eura u sebe nemám. Jsem unavený, ale chci jet a ráno být v Aténách!

Od benzinky mě nabírá řidič dodávky se závozníkem, míří až do Atén. Dvakrát zastavujeme, protože usínáme všichni tři, řidič se jde prospat na korbu. Závozník mi vysvětluje, že nesmím spát, že pak usíná řidič. Únava je ale silnější.

Před polednem jsem v Aténách! Dodávka mě přiváží takřka až před dům, kde bydlí kamarád a kde mě už čeká stopař Tomáš. Ten do Atén dorazil večer. Nastávají tři dny odpočinku. Moře je lék na bolavé nohy...

Zpět přes Bulharsko

Cestu zpět začínáme ve městě Lamía vzdáleném 200 kilometrů od Atén. Tam jsme se dopravili autobusem, když nás policie v Aténách z dálnice vykázala. Pak stopujeme muže, který nás o kousek posouvá a nutí nám deset euro. Zkoušíme odmítnout, ale nedá se.

Cesta Bulharskem.

Po marném stopování v padesátistupňovém horku natrefím u nejbližšího motorestu na řidiče, který nás v kamionu sveze až ke křižovatce před Soluní, kde mě vysazovali italští turisté. Nocujeme na parkovišti pod okny policejní stanice.

Ráno stopujeme každý sám. Chytám kamion do bulharské Sofie. Odtud dva krátké stopy a zbývajících 15 kilometrů na srbské hranice jdu pěšky kolonou aut.

Od hranic cestuji s řidičem, který jede autem za prací z Rumunska do Německa a veze mě až k hranicím se Slovenskem! V noci nás brzdí kolony na srbsko - maďarských hranicích. Ráno mě šofér vysazuje ještě v Maďarsku, ale asi 30 kilometrů od Bratislavy.

Zastavuje mi mladý pár, který míří do Německa - přes Prahu! Kolem jedné hodiny mě vysazují na odpočívadle nedaleko jihlavského Pávova. Jsem doma!