Jedním z lákadel jihlavského podzemí je i svítící chodba. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Po přespání v podzemí vidím auru, říká Stanislav Motl

  • 3
Známý reportér Stanislav Motl se vrátil na místo činu. Spolu se štábem České televize dorazil do jihlavských katakomb, aby zde připomněl své zážitky z dávného hledání záhadného „ducha podzemí“.

Mnozí ho znají jako televizního reportéra již zrušeného pořadu Na vlastní oči. Spisovatel, žurnalista a záhadolog Stanislav Motl se v úterý znovu vrátil do krajského města Vysočiny.

Opět chce připomenout, jak hledal „ducha“ jihlavského podzemí. „Vracím se na místo činu,“ prohlásil s úsměvem Stanislav Motl poté, co vystoupil z auta.

"Bylo to největší dobrodružství, na které musím myslet do dneška," vzpomněl na nocování v jihlavských katakombách Motl.

Proč jste opět přijel, máte snad v plánu připomenout si nocování v podzemí?
Dneska tady spát nebudu. Děláme tu s televizí asi půlhodinový dokument, který se týká okultních kořenů nacismu. To znamená, že se vracím do různých míst, která jsou spjata s experimenty, které někteří lidé v době nacismu dělali. Jedno z těch míst, které lidi hodně zaujalo a dodnes se mě na to i na mých přednáškách ptají, je právě jihlavské podzemí.

Co se tu chystáte natáčet?
Připomínku, jak jsem tu před patnácti lety nocoval a natočil zde, jak já říkám, stín jihlavského podzemí. Někdo tomu ovšem říká - duch. Podstatou je, že lidem zopakuji a připomenu, co se tehdy odehrálo a udělám tu pár experimentů, včetně různých fyzikálních měření.

Prozraďte nezasvěceným, o co přesně šlo.
Přespal jsem v jihlavském podzemí. Bylo to poté, co se ke mně dostaly zajímavé informace. Třeba ta, že v roce 1940 tady údajně dělala skupina německých vědců z Berlína nějaké experimenty. Měli s sebou dva Asiaty, se kterými odtěžili kus kamene. To je výklenek, kde jsem tehdy nocoval. Ještě předtím jsem vyzpovídal místní obyvatele. Ti tvrdili, že odsud slyší podivné zvuky. Někdo zase říkal, že tu vidí stíny. To byl další důvod. A vlastně za tím byl také nápad režiséra Pavla Dražana, ať tu strávím celou noc.

Takže Jihlava se vám vryla do paměti...
Přesně tak. Celkem jsem tady v letech 1997 až 2000 strávil čtyři noci. A při té druhé jsem natočil to, co je pro mě dodnes největší záhadou. To, čemu stále s opatrností říkám stín jihlavského podzemí. Obávám se říkat tomu duch. Od té doby v podstatě nemám klid, protože přemýšlím nad tím, co by to mohlo být, a snažím se na to přijít. Zažil jsem spoustu dobrodružství, krkolomných situací, ale nikdy by mě nenapadlo, že největší dobrodružství svého života zažiju právě v Jihlavě.

Vy jste pro ten úkaz už určitá vysvětlení našel, že?
Jsou asi tři varianty co to mohlo být. Jedna je taková šílená, že pomocí černé magie se mi povedlo zhmotnit něco, co tu bylo připraveno magiky před mnoha lety. Pro tuto variantu hovoří třeba fakt, že podobné obrazce vídali první lidé, kteří vešli do pyramid v Egyptě. To je jedna z verzí.

A co ty další?
Druhá verze je, že se tady uchoval obraz horníka určitou fotografickou cestou, proto ta hrana na snímku vypadá jako přilba. Jenže mně se ten výjev tehdy hýbal, a to mi k fotografii nesedí. Třetí možnost vám bude asi připadat nejšílenější. Na tu přišlo několik lidí včetně tehdejšího šéfa psychotronické společnosti. Podle něj jsou prý na světě "ujetí" jedinci, kteří mají v sobě tolik energie a vůle, že si dokážou zhmotnit svoji představu. Podle něj bych měl být jedním z nich. Pro tuto teorii hovoří zase například dochované poznatky z minulosti. Existoval totiž Američan jménem Ted Serios. Když se Ted soustředil na nějaký obraz, podařilo se pak speciálně upraveným fotoaparátem tento obraz zachytit… Prý to byl právě jeden z těch, co dokázal silou vůle svou představu zhmotnit. A podobnou schopností bych měl prý oplývat i já. Ale samozřejmě tomu nevěřím.

Když jste tu tehdy spal, neměl jste strach?
Já jsem moc nespal, to se nedalo. Strach jsem samozřejmě do jisté míry měl, a to hlavně z neznáma. V pravidelných intervalech jsem procházel podzemím a neustále si opakoval, jak by bylo zajímavé nějakého ducha natočit. Že ještě žádnej reportér to nedokázal. A najednou před půl pátou ráno se to stalo - jako kdybych to přivolal. Někdo pak tvrdil, už o tom byla ostatně řeč, že se jednalo o mou představu, kterou jsem si vyvolal právě tím chtěním.

Kromě toho úkazu vás fascinovalo ještě něco v podzemí?
Víte, ve všech jeskyních na světě najdete nějakého živého tvora, kdežto u toho "mého" výklenku jsem nenašel nic. Jako kdyby se ten živý tvor tomu místu vyhýbal. To bylo hrozně zvláštní. Tak jsme zkusili přivést psa, ten se upřeně zadíval do toho výklenku a najednou se mu úplně naježily chlupy a obrovskou silou mě táhl pryč. Nechtěl tam vůbec být. Škoda, že neumí mluvit, že by třeba řekl, co tam cítí.

Nenapadlo vás dát tam spíš kočku, ty prý vyhledávají negativní zóny?
To mě právě nenapadlo a to mě mrzí. To jsem skutečně udělat mohl, bylo by to asi zajímavější.

Někteří lidé si myslí, že jste si to vymyslel.
Často lidi říkají: "To jste si namaloval, to není možný." Ale já argumentuju jednou věcí. Říkám, že jsem chlapec z venkova, a nás vždycky vychovávali tak, že na každej podvod se jednou přijde. A já tomu věřím. Veškeré věci, co jsem úspěšně udělal - třeba to, že jsem našel patnáct různých vrahů - by podle mě při jednom jediném provedeném podvodu přišly vniveč. Takže takový hazard bych si určitě nedovolil.

Nocování v Jihlavě pro vás prý bylo výjimečné ještě něčím...
Získal jsem takovou schopnost po těch nocích tady. Od té doby, když se podívám na člověka, tak do něj vidím. Tedy vidím jeho auru a vím, co od něj můžu očekávat. Někdy je to nepříjemné, protože to může být člověk, který mi nic zlého neudělal, a já přitom tuším, že je nebezpečný. A musím se s ním přitom normálně bavit.

To musí být někdy těžké mít takovouhle schopnost.
Samozřejmě. Ale víte, co je výhoda, já těmhle věcem nepropadám. Pracuji i s mnoha negativními informacemi. Často se mě na přednáškách ptají, jestli z toho nemám trauma. Já tvrdím, že musíte mít bohatý osobní život. Do něj u mě patří třeba expedice s kamarády. Jezdím také po stopách slavných osobností, které mě zaujmou. Zjistím si, jak žil a jaký významný okamžik ho ovlivnil, a pak si ho jdu prožít také. Mám pak pocit, že mu víc rozumím a lépe se mi o tom píše. Jednou jsem kvůli tomu třeba bivakoval u hrobu Jacka Londona. Bylo to v Měsíčním údolí v Kalifornii. I v Jihlavě jsou zajímaví lidé. Nejvíce mě dosud zajímal Gustav Mahler. Jihlava je vůbec pro mě magické město, hlavně historicky.