Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Publikum v Leningradu se za invazi omlouvalo, vzpomíná Naďa Urbánková

  8:46aktualizováno  8:46
Zpěvačka a herečka Naďa Urbánková na rok 1968 nikdy nezapomene. Osud tehdy chtěl, aby ho neměla vůbec jednoduchý. Na jaře se zamilovala do Josefa Abrháma, v létě se podruhé narodila, když odmítla zájezd do Mongolska, který skončil tragédií. Okupaci Československa pak sledovala z Leningradu a zaznamenala smutné reakce obyčejných Sovětů.

Zpěvačka a herečka Naďa Urbánková měla hodně divoký rok 1968. Jednadvacátý srpen prožila v sovětském Leningradu. Invazi spřátelených vojsk do Československa tak viděla z druhé strany. | foto: archiv D. Novotného

Zpěvačka Naďa Urbánková zažila srpen 1968 v dnešním Petrohradu, tehdy Leningradu, kde pak až do září čekala na letadlo. Na dramatické události roku 1968 zavzpomínala blízko želivského kláštera, kde dnes žije.

Váš "osobní" srpen 1968 je velmi pozoruhodný. Jak to tehdy vlastně všechno bylo?
V tom roce bylo cítit, že se něco děje. Tehdy mi zavolal kapelník Pavel Smetáček s nabídkou, jestli bych s nimi nechtěla jet v létě na turné po Rusku. Byla jsem mladá, svobodná, bezdětná, a tak jsem si řekla, proč ne? A šla jsem podepsat na Pragokoncert smlouvu. Jel s námi i Pepík Zíma. Pak mi najednou volal ještě jeden kapelník, jestli bych s nimi jela do Mongolska a Ruska. Musela jsem odmítnout s vysvětlením, že už jsem podepsala smlouvu s Pavlem Smetáčkem. Bylo to Boží řízení.

Co se stalo?
Ta nabídka, kterou jsem odmítla, byla od orchestru Karla Duby. Oni tehdy skutečně odjeli a jejich autobus se v Mongolsku zřítil do propasti. Kromě tří lidí všichni zemřeli. Včetně zpěvačky, která jela místo mě. Odjela na ten zájezd, přestože měla doma tříměsíční děťátko. Mezitím jsem já odjela se smetáčkovci do Ruska. A moje maminka si přečetla v novinách zprávu o té tragédii v Mongolsku. Včetně toho, že tam zahynula zpěvačka. Její jméno už v těch novinách neuvedli.

Maminka si myslela, že jste to vy.
Ano. Až později jí někdo z Pragokoncertu ujistil, že jsem v pořádku.

Jak dlouho žila v tom omylu?
Pár dnů to určitě trvalo. Tehdy nebyly mobily, maminka žila na vesnici.

Co jste zatím vy dělala v tehdejším Sovětském svazu?
Nejprve se ještě vrátím do jara 1968. Ten rok byl pro mě plný zvratů, krásných náhod a nešťastných katastrof. Tenkrát v květnu mi volala režisérka Eva Sadková. Nabídla mi krásnou roli v Čechovově televizní povídce Bahno. Ten kvalitně natočený film bolševik zakázal, prý že je dekadentní. Přestože byl autorem Čechov. Hrála jsem bohatou statkářku, která láká na statek mladé muže. Ti neměli peníze, protože propadli hazardu. A pokud se statkářce některý líbil, tak jí zaplatil svým způsobem. No a jednoho z nich hrál Pepa Abrhám. Tam jsme se velmi sblížili. Hluboce jsem se zamilovala a měla jsem dojem, že on taky. Pak jsme spolu žili osm let po tomto natáčení.

Mimochodem, ještě si dnes s Josefem Abrhámem někdy zavoláte, nebo jste po rozchodu úplně přetrhali kontakty?
To jsme jednoho krásného dne uzavřeli a od té doby jsme se ani náhodně nepotkali. A je to dobře.

Vraťme se do roku 1968. Byla jste čerstvě zamilovaná, jak se vám odlétalo východním směrem na dlouhou dobu?
Těžko. Věděla jsem, že budu pryč šest neděl. Říkala jsem si: Co bude? Ale byla jsem člověk čestný a čistý. Když jsem byla zamilovaná, tak pro mě neexistoval nikdo jiný. Totéž jsem si myslela o Josefovi a myslím si to o něm dodnes. Takže jsem odletěla.

Jak ta země před 45 lety vypadala?
To by bylo na knihu. Jeli jsme třeba divokým Uzbekistánem. Tam ještě často nebyla kanalizace, prasata běhala po vesnici, z kohoutků místo vody lezli červi. Ale to nechme stranou.

Vy jste tehdy v Sovětském svazu nepozorovali před 21. srpnem žádné náznaky, že se chystá okupace?
Absolutně ne. Do toho dne jsme žili na zájezdu nevázaným způsobem. Odehráli jsme vždy večer, což nás velmi těšilo. Po koncertě jsme šli do hospody, kde se nedalo dělat nic jiného než pít šampaňské a jíst kaviár. To tam měli za babku. Jednou jsem šla i do Gumu. Víte, co to je?

Obchodní dům?
Ano. Obrovský obchoďák, kde v podstatě nic neměli. Šla jsem do čtvrtého patra, kde byl armádní obchod. Tam se prodávaly uniformy, ušanky a další vojenské věci. Když jsem vešla, tak prodavačky zbystřily. Hned poznaly, že jsem cizinka. Navíc jediná zákaznice. Zkoušela jsem si ty papachy a smála se. Prodavačky se velmi pohoršovaly. Pak jsem se zastavila u pultu, kde měli nárameníky s vojenskými hodnostmi. Tehdy byl módní takový vojenský styl, šilo se to na kostýmy. Prodavačka mi hned tykala a ptala se, jaké mám přání. Ukázala jsem jí, že chci ty hvězdičky pro vyšší důstojníky. Odpověděla, že to nepřipadá v úvahu. Tam mohli nakupovat jen vojáci. Pojďme ale už do dvacátého srpna 1968.

To jste byli přesně kde?
Letěli jsme do Leningradu, dnešního Petrohradu. Hodně si nás tam považovali. Byli jsme ubytováni v luxusním hotelu. Jednadvacátého srpna ráno nám průvodci řekli, že půjdeme na prohlídku Ermitáže. To jsem byla nadšená. Věděla jsem, že tam mají jednu celou část věnovanou impresionistům. To je styl malování, který zbožňuji. Chtěla jsem tam sama strávit celý den. Řekla jsem ostatním, ať mě tam nechají. Sedla jsem si a koukala kolem sebe. Bylo mi krásně. A najednou přišel náš bubeník. Plakal. To mě zarazilo, protože on byl známý humorista. Zeptala jsem se, co se stalo? A on mi řekl: Pojď okamžitě do autobusu, přepadli nás Rusové. Odpověděla jsem mu, ať si vymyslí lepší vtip. Vážně mi odvětil, že mluvil se svým bratrem z ambasády. A že bychom se měli vrátit domů. Okupace.

Takže jste předčasně opustila impresionisty.
Ano. Přišla jsem do autobusu, kde už v naprostém tichu všichni seděli. A ti dva ruští průvodci, kterým jsme říkali eustachové, do toho ticha řekli: Ničevo, ničevo, kušajtě, vsjo buděť charašó. Obvykle nám to říkali jako legraci, tentokrát se ale nikdo nesmál. My jim nevěřili, že vše bude v pořádku. Pak jsme šli na agenturu Goskoncert, což byl takový jejich Pragokoncert. Kapelník Pavel Smetáček šel vyjednávat o tom, co bude dál. My jsme se jednomyslně shodli, že odmítáme dál zpívat a hrát, přestože jsme měli smlouvu do 25. srpna.

Jak Pavel Smetáček pořídil?
Řekli mu, že pokud nedodržíme smlouvu, tak bychom se taky nemuseli vrátit. Že když čtrnáct lidí zmizí na Sibiři, tak se nic nestane. Pavel navrhl, že sice budeme hrát, ale vynecháme všechny rytmické skladby. A dodal: Vezmeme si všichni na sebe černé oblečení a ty, Naďo, sebou nebudeš "mrskat". Na Sibiř se nikomu z nás nechtělo.

To musel být hodně emotivní koncert...
Nikdy na něj nezapomenu. Sál byl narvaný. Všichni příchozí byli v černém. Když jsme přišli na jeviště, všichni nehnutě stáli. (Naďa Urbánková se odmlčí, v očích má slzy.) Chce se mi plakat, když si na to vzpomenu. Začali jsme hrát a zpívat za absolutního ticha. Nikdo netleskal. Místo potlesku nám lidé mlčky házeli papírky. Na nich bylo napsáno: Promiňte nám, není to naše chyba, jsme pořád vaši bratři, máme vás rádi, je to katastrofa. Přejeme vám, abyste se šťastně vrátili domů. Od té doby jsem už nikdy nezažila nic podobného.

I další běžní Rusové se styděli?
Část z nich se strašně styděla. A byli dezinformovaní. V novinách jim psali, že nám jdou na pomoc v boji proti imperialistům. My jim říkali, že je to naopak. Pravda je, že ne všichni tomu věřili. Nejvíc jsme si pochopitelně rozuměli s herci a muzikanty. Byli skvělí. Od jednoho herce jsem dostala pravoslavný kříž ze čtrnáctého století, který zdědil po pradědečkovi. Provezla jsem ho přes hranice.

Pak už vás pustili domů?
Druhý den nás přestěhovali do takového špatného hotelu. Zbývající koncerty zrušili, že prý už nemá cenu v nich pokračovat. A dodali, že tam musíme zůstat a čekat, protože nemají letadlo. Bylo to jak za války. Chodili jsme navštěvovat leningradské herce, kteří měli rádio. Oni postavili skříň ke dveřím a my potichounku poslouchali. Snažili jsme se chytit zprávy z Prahy nebo Hlas Ameriky, abychom se dozvěděli, co se vlastně děje. Neměli jsme tušení, co to znamená okupace Československa. Z toho rádia jsme se pomalu dozvěděli skutečný stav věcí.

Kdy jste nakonec odletěli?
Až pátého září. Do té doby jsme tam museli být, přestože nám už došly peníze. A pak ten let! Nikdy nezapomenu na pohled, když jsme byli nad Prahou a pod námi tanky! Na letišti byly rozstřílené dveře. Oni ještě neznali dveře na fotobuňku. Když se před nimi pohnuly, tak si mysleli, že je to dílo záškodníka, a zahájili palbu. Pak nás naložili do autobusu a my jeli dnešní Evropskou třídou, tehdy Leninovou. V autobuse bylo zase absolutní ticho. Dívali jsme se na tanky, rozstřílené baráky a zoufalé lidi. Na Národní třídě jsme se tiše rozloučili a já potkala režiséra Jirku Menzela. Padli jsme si do náruče a brečeli. Pak jsme šli do Laterny magiky, kde se konala pravidelná setkání.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Šéfka kabinetu  premiéra Bohuslava Sobotky Běla Hejná.
Hlasy chce na Vysočině i šéfka kabinetu premiéra

Strany mají sestavené kandidátky do podzimních voleb. Na Vysočině se objevují zajímavá jména. Například Běla Hejná, pravá ruka Bohuslava Sobotky. Kvůli Janu...  celý článek

Nehoda, při které Porsche Cayenne narazilo do stojícího kamionu v koloně na D1.
Porsche se zaklínilo pod kamion a řidič zemřel, policie hledá svědky

Smrtelná nehoda, při níž se v úterý na dálnici D1 zabil slovenský řidič v luxusním SUV Porsche Cayenne, není objasněná. Policie hledá svědky kolize, po níž vůz...  celý článek

(Ilustrační snímek)
PŘEHLED: Kandidátky do voleb 2017 pro Kraj Vysočina

Podívejte se na kandidáty pro volby do Poslanecké sněmovny, které se uskuteční 20. a 21. října 2017. Postupně budeme přinášet aktualizované volební kandidátky...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.